Srpuls.CZ | Sušický rockový puls XLII. ( 4/2004 )

Sušický rockový puls XLII. ( 4/2004 )

[ vyšlo v Sušických novinách č. 15/2004 dne 20. 8. 2004 ]

Šumava Rocks 2004

Open air music festival

11. ročník "rokáče" byl obdařen skutečným letním počasím, což - po do té doby neúprosně sychravém červenci - působilo minimálně jako zjevení.

Krátce před 15. hodinou hrstka rozpálených navštěvníků uvítala openery festu, G-POINT HUNTERS. Neznámý projekt známých muzikantů původem z Monkey Business (ti otevírali minulý rok a jak se zdá, tento model je pro včasné proudění příchozích šťastným řešením), jmenovitě principála Holého a zpěváka Rupperta, doplnila jedna třetina Black Milk, Tereza Černochová. Těm třem to šlapalo znamenitě, mix neodmyslitelného funku a taneční hudby místy doplňovaly až hiphopové polohy a vše kořenily vcelku vtipné "komentáře" v němčině.

Po loňském půstu dostala letos příležitost i místní kapela a vybráno bylo ČERNÝ SVĚTLO. Bluesrockoví veteráni vyhraní jak čtyřicetileté jukeboxy nabídli výborný koncert navlečený nejlepšími peckami, ale odehráli rutinně a sterilně. Po skočných G-Point Hunters na ně lidé nějak nedokázali reagovat, a tak se vyřčenému ani nelze divit. Kameny úrazu jsou dva: žánrově a časově nevhodné zařazení. Černý světlo místo na Šumava Rocks určitě má, ale muselo by se doladit ono nešťastné začlenění.

INDUSTRIAL TURISTIC zněli jako G-Point Hunters v plenkách. Diváci se tedy jejich prostřednictvím navrátili k funkypopovým rytmům, na které byl kladen patřičný důraz. Nicméně festival zněl uklidněným tónem, hudba I.T. měla celkem funk-ci kulisy a lidi se bavili. A nejen muzikou. Spousta z nich se tady setká po roce, takže je o čem.

Zajímavou zpěvačku s osobitým výrazem přivedli ve svých řadách MAD FINGER. Tahle kapela mísící jazz, blues a funk, pomalu rozpohybovala část Santosu a festival opětovně nakopla.

Pražská KHOIBA, pro mnohé objev jako hrom, vygradovala Šumava Rocks do polohy, kterou pak típl svým posledním tónem až Pražský výběr. Ale nebudeme předbíhat sledu hudebních událostí. Originální kvarteto se zpěvačkou Emou Brabcovou á la Björk nabídlo nápady probitou muziku se spolehlivě fungující "rozkřápanou" i hebkou kytarou, patřičnou rytmikou a zvukem protkaným efekty a samplery. Kapela zněla minimálně evropsky a diváci to samozřejmě poznali a ocenili.

Po klasické "homole tobole" (tombole!), ve které se to letos hemžilo mobily a digiťáky (ale chce si to koupit lupen, abyste mohli vyhrát), si to na pódium přišněrovali ostraváci BUTY a ti po počátečním nedorozumění, kde se to ocitli (Pastrňák pořád žbrblal něco o svatbě, na které měli hrát...) stiskli svou show non plus ultra. Kytarami, klávesami, bubny, dechovými nástroji a ba i valchou si klestili cestu svými mnoha již zlidovělými hity, které zná "každý rozumný člověk". Tato a vůbec všechny svérázné hlášky, které kapelník prohazoval mezi jednotlivými písničkami a s lidmi si tak vysloveně pohrával, byly určitě vtipné a výborné vystoupení náležitě stmelily. První vrchol večera, první bouřlivé ovace. Zkrátka první skutečně velká a hotová kapela, která tento vyslovený status ztvrdila do posledního tónu.

Pražské SOUTHPAW jsem si nechal minulý rok ujít, jako tehdy většina vyčerpaných diváků. Hráli příliš pozdě. Letos získali prime-time a byli vklíněni mezi dvě hlavní hvězdy, tudíž je shlédla drtivá většina z tradiční tisícovky návštěvníků. A stálo to za to. Pokud mám nejprve předeslat výhrady, pak je tu jistá jednotvárnost a zvukově utopený zpěv, avšak samotná produkce označitelná taneční rockovou kytarovkou, byla vzdušná a řízná, obalená šťavnatými klávesami a ozvláštněna příčnou flétnou (takovou, jakou ji domorodec dobře zná od formace Jsme listín.y.). Každopádně šlo o dobrou předehru před vrcholem 11. ročníku a možná festivalu v celé jeho historii.

Jakkoliv to ti čtyři pánové nemají rádi, musím o nich mluvit jako o legendě. Pokolikáté už oživené? Současnému comebacku je právě přítomna Sušice. Po přestavbě pódia a nezbytném zvučení přichází do společnosti Michala Pavlíčka, Viléma Čoka a Klaudiuse Kryšpína samotný Michael Kocáb vulgo Hrabě X a zapíná pompézní koncert, kterým zaznívají jen ty největší hity českého historicky a invencí největšího ansámblu zvaného PRAŽSKÝ VÝBĚR. Až na pár výjimek zazněly první dvě stěžejní a zásadní desky, tedy "Straka v hrsti" z roku 1982 a "Výběr" z roku 1988. A úplně to stačilo. Asi sedmdesátiminutové vystoupení obsahovalo celkem tři přídavky, lidi byli ve varu a jednotlivé songy zpívali se skupinou, která je k tomu ani nemusela pobízet. Při pecce "Chvastoun" dala kapela prostor Santosu pro sólový zpěv a všichni pod pódiem unisono třikrát zapěli ono dobře známé: "My jsme hráli na cimbály - všechny myši tancovali." Vrchol, úchvatné. A v nejlepším přestat!

Skončil Výběr, skončil festival. Jeho časový harmonogram byl tentokrát doslova do konce dotažený. Oproti minulým rokům ubylo kapel přesně podle rčení měně znamená více. Zvuk i světla na tradičně vysoké úrovni. Co jsem na závěr nezmínil je plakát tohoto ročníku, který osobně považuji za nejvydařenější v celé historii. Koneckonců, jako i letošní, 11. ročník samotný, který proběhl 17. července 2004.

PS: Část výtěžku z festivalu bude opět věnována organizaci Spastic Handicap Sport Agentura, která podporuje postižené sportovce.
PPS: Na příští rok uvažují pořadatelé o Tata Bojs a mimoto žánrovém přitvrzení festivalu jako takového.

Připravili: -FBB- & -DBB-

Fotografie: Michael Fišer

Sušický rockový puls online: www.srpuls.cz

[ Headquarters ] [ Sušický rockový puls ]

[ Návštěvní sešit | Poznámkový blok ] [ Odkazy ] [ Koncerty ] [ Sušická rocková pouť ]

[ Aktuální díl ] [ Ankety ] [ Archiv ] [ Recenze ] [ Inzerce ] [ Kontakt ]