Sušický rockový puls  LI. ( 4/2005 )

[ vyšlo v Sušických novinách č. 15/2005 dne 26. 8. 2005 ]

Š u m a v a   R o c k s   2 0 0 5

          Již plakát s logem festivalu skoro ve stylu původních Cannibal Corpse a motivem málem podle obalů starých desek Nuclear Assault napověděl, že Šumava Rocks začíná pozvolna, ale nepochybně dramaturgicky zatěžkávat. Nikoliv však přímo do heavy metalu, ten zatím (eh!) stále není na pořadu dne, každopádně se dotkl až hard coru, což je fakt sám o sobě zcela jistě pozitivní.

          Brány festivalu otevřely nové sušické grunge ikonky HOLISTIX a se svou rolí předskokanů to vyřídily jak se sluší a patří. Poprvé na velkém pódiu a ve zvuku dobrém pro jednotlivé nástroje a nikoliv pro celek představily svůj repertoár především několika dochvilným přespolním hostům, kteří je - vzhledem k nízkému počtu - odměnili vlažným potleskem. To je však úděl každé neznámé skupiny zahajující akci tohoto rozsahu.

          Klatovští žánrově příbuzní HEAD DOWN jsou již trochu starší a zkušenější, což ovšem neznamená, že hrají zajímavější muziku. Při nedávno navštíveném klubovém vystoupení mi po více jak hodině zněli suchopárně, ale na festivalu, kde si vystřihají jen několik skladeb, působí o mnohem lépe. A kdyby hráli večer, zase by to bylo o něčem zcela jiném. Takto dobrý standard následovaný shodně vlažným aplausem jako u svých minimálně rovnocenných souvěrců Holistix, oproti kterým měli plnější zvuk.

          LANDMINE SPRING oblažili příchozí melodickým a energickým emo hardcorem již na náležitě vyhřátém pódiu. Sušici a Klatovy tak následovaly Strakonice a bylo znát, že Landmine Spring jsou z prvních třech partiček povšechně nejdál. Vyhraní, vyježdění a jistí. Téměř profíci. Hnedle Sunshine. Jejich zajímavě strukturované songy nemrzí, naopak dobře naladí a vybudí ke krkolomnému tanci. Rádo by se napsalo, že pohybu se jalo několik sezením a postáváním již omrzelých jedinců před pódiem, ale nebyla by to pravda. Ba co navíc - kapela jakoby se nečekaně vyskytla na jiném festivalu, než je zvyklá. Sice nic neošidila a zahrála naprosto naplno, ovšem dle mírně přezíravé "komunikace" mezi songy tak působila. Přesto se stala první hvězdou odpoledne.

          Komu doposud scházelo pro festival tradiční funky, byl částečně zachráněn nástupem opavské formace PSYCHONAUT. Těžištěm jejich propracované muziky byl zemitý a rytmický rock, ze kterého však problikával jak uvedený styl, tak třeba i jazz a blues. V dobrém smyslu slova potrhlá kapelka řádila, svoji muziku si užívala a pobavila mj. pěkně podanými českými texty "odjinud" než bývá zvykem. Díky nim a velmi dobré srozumitelnosti bylo co poslouchat hned dvakrát. Navrch vzpomínka na loňské headlinery, tedy cover "Pražákům je hej". Ostrý duch festu sice zjemnil, ale tepal. Ehm, pulsoval.

          Další z obskurních zahraničních partiček čas od času vystupujících na "rokáči" letos byla nebyla ONCE UPON A TIME z Austrálie. Ovšem obskurně mohla působit snad po přečtení názvu a možná země původu, protože ve chvíli, kdy se zjevila na pódiu, to bylo rozhodně tužší. Muzika protinožců žijících v Německu vycházela z nástrojů velice pomalu až unyle, dejme tomu stejně jako "ubíhá" cesta vlakem ze Sušice do Klatov. Před závěrem některých tracků psychedelická tortura sice zrychlila, ale pak to "jelo" opět nanovo. Dramaturgická šavle tu byla stažena někam k záporným hodnotám a ničemu nepomohl ani fakt, že zpěvák promlouval anglicky. Z toho se dnes opravdu už nedá těžit ani trochu. A abych "sadu" chudákům australanům trochu zpříjemnil, pak dodám, že pokud by hráli na začátku, nahlížel bych na ně mírněji. Ovšem v šest večer za plného slunka? Ufff! Lhostejný potlesk vyloženě statického publika mi dal konec konců za pravdu.

          Pohrobek (nejen) Vanessy Gun, elektro jedničky kdysi rovněž vystupující na Šumava Rocks, MOIMIR PAPALESCU AND THE NIHILISTS vyletěl celkem strmě vzhůru a není se co divit, že se mu dostává takové mediální pozornosti. Electro punk, jak také bývá žánrová produkce různorodého tria označována, byl servírován živelně, s nadhledem a bez skrupulí. Na živo špinavá produkce v dobrém smyslu slova. V podstatě normální zpěvačka i výkony hudebníků byly převáženy dobrými a ještě lepšími nápady. V jistém smyslu slova velmi slušná kapela, se kterou se počítá, a to pravděpodobně nejen v tuzemských luzích a hájích. Před pódiem se konečně, na šestou kapelu v pořadí, začalo tancovat a křepčit.

          L. L. JETEL je "cover" skupina se zpívajícím frontmanem Ondřejem Hejmou a protřelým hráčem na bubny Ernem Šedivým, které do kvinteta doplňují Franta Kotva, Jiří Novotný a Luboš Andršt (takto zastupující vytíženého Radima Hladíka). Dohromady natírají "zdvořilý big beat" a kromě svého vlastního velmi omezeného repertoáru přehrávají pecky rockových velikánů... Prostě takový roky vyhraný živý jukebox ze 60. let. Pozvedl z trávy, festival opět oživil a gradoval. V jistém smyslu slova zábavová kapela sloužící nejen pro vyhození si z kopyt známých muzikantů tuzemského prehistorického bigbítu. Festivalová kulisa, která po všech těch letech spolehlivě funguje a fungovat bude.

          Skalní tahouni festu MONKEY BUSINESS svůj kšeft zvládli přesně naopak, než by jej vykresloval překlad jejich jména. Co o nich psát a stále se neopakovat, když ničím z vysokého standardu v rozsahu svého stylu nevybočili? Po tradičně vleklé přestavbě a ozvučování byla se sejmutím opony stisknuta opět tolik očekávaná houpavá produkce a v ní songy z nového alba. Ega všech hudebníků, kteří se zdárně vyhýbají umělecké sebevraždě, byla příchozími dokonale políbena. Funkového kinga Romana a jeho družinu prostě milují.

          CHINASKI jsem viděl naposledy před asi deseti lety, kdy teprve začínali obrážet republiku na podporu svého stejnojmenného debutového alba. Od té doby vyrostli rozhodně ve větší kapelu a napsali kupu hitů, které v průběhu let každému posluchači rádia chtěj nechtěj našroubovali do hlavy. A na Santosu si všechny zopakovali na živo a bavili se společně s publikem až do úplného konce. Bouřlivým ohlasem byli minimálně srovnatelní s předchozí skupinou a zvukově rovněž precizní. Ovšem s loňským headlinerem se nemohou poměřovat. I proto hodnotím 12. ročník trochu níže, aniž bych při tom vycházel z počtu návštěvníků, který byl oproti minulému roku lehce zmenšený.

   Text: -FBB-

Fotografie: Michael Fišer

Sušický rockový puls online: www.srpuls.cz

[ Headquarters ]   [ Sušický rockový puls ]

[ Návštěvní sešit | Poznámkový blok ]   [ Odkazy ]   [ Koncerty ]   [ Sušická rocková pouť ]

[ Aktuální díl ]   [ Ankety ]   [ Archiv ]   [ Recenze ]   [ Inzerce ]   [ Kontakt ]

Srpuls.CZ © 1996-2007 Sir Rex PULS Productions