|
>>>
JOHAN | 2007-10-14 >>>
 ARAKAIN
"Black Jack"
LP (1992 Monitor Records)
Třetí a poslední velký vinyl Arakainu
V ročních odstupech vydával
Arakain svá alba na začátku devadesátých let a dnes je takřka
nemyslitelné, aby některá kapela třikrát za sebou během tří let přišla
s tak silným materiálem. Po velmi vstřícně přijatém debutu "Thrash The
Trash" i jeho nástupce "Schizofrenie" přišel "Black Jack", na kterém
se představil trochu jiný Arakain. Nemyslím tím sestavu, ve které
proti „Schizofrenii“ došlo jen ke změně za bicími, kde Štěpána
Smetáčka nahradil Marek Žežulka, ale spíše celkové vyznění materiálu a
také zvuk obohacený občasnými klávesami a efekty.
Do černých drážek bylo vylisováno devět skladeb, většinou s poměrně
dlouhou stopáží. Jen titulní "Black Jack" se vešel do čtyř minut, zato
"Zapomeň" scházelo do minut šesti pouhých 12 sekund. Úvodní "Black
Jack" je určitě chytlavá a odsýpající skladba, s dramatickými
klávesami hostujícího Petra Ackermanna, v kontextu alba ale skladba
řekněme druhého sledu. To "Harlekýn" je jiná, vždycky se mi tahle
písnička líbila moc. Aleš tady zajímavě pracuje s hlasem, tak trochu
jako flegmaticky odzpívává první dvě sloky, aby s nástupem refrénu
tradičně přitvrdil. Přitvrzuje se i hudebně, bicí doslova duní
(nesrovnatelný zvuk bicích z vinylu proti CD!!!) a také kytarová práce
snese nejpřísnější měřítka. U mě nejlepší skladba první strany. A
laťka neklesá ani s „Labyrintem“, opět spousta hezkých vyhrávek, hodně
výrazná baskytara a dokonce na umělé zvuky dojde. Samozřejmě nemůže
chybět ani ploužák. Tak dobrá, jako "Šeherezád" sice "Zapomeň" není,
přesto si Arakaini drží v případě pomalých skladeb vysoký standard.
Navíc je ve skladbě výborně rozdělený podíl jednotlivých nástrojů,
které se hlavně v pomalejších pasážích postupně střídají po krátkých
tónech.
Druhou stranu otevírá "High Attack", a i tady mám podobné pocity jako
v případě první položky 1. strany, i když netradiční sólo určitě stojí
za zvýšenou pozornost. "Ty se nezdáš" se zpočátku ne a ne rozjet, ale
s nástupem refrénu přece jen dojde na zajímavější momenty, zejména
palbu bicích a další sólování. Vrchol 2. strany a zřejmě i celého alba
přichází s „Kolonií termitů“. Střední tempo se pomalinku zrychluje,
aby s refrénem skladba vygradovala a s následným sólem za doprovodu
nejdříve tepajících, později uhlazených bubnů zase mírně ukolébala
posluchače, který záhy dostává další příděl emocí s opakováním
refrénu. "Ukolébavka" je ukázkou experimentování se zvukem, skladba se
rozjíždí z ticha a postupně zesiluje. Aleš opět zkouší trochu jiný
výraz, snad zklamaného chlapa, kterému dala jeho milá vale. O kytarové
sólo se postaral hostující Petr Janda z Olympiku a jeho rukopis je od
metalových kytaristů odlišný. Po depce je třeba ukončit desku zvesela
a "Don Quijote" tuhle roli zvládá na jedničku. Další chytlavá hitovka
s výraznými melodiemi, snadno zapamatovatelným textem vybízela k
hulákání na koncertech a i při poslechu doma v obýváku je to jízda.
Dvě sloky odzpíval sborově zbytek kapely a ty nejúdernější pasáže
nezaměnitelně Aleš. Dobrá tečka.
Texty bych rozdělil do dvou skupin - na jedné straně ty o vztazích, na
druhé ty ostatní. Z těch o vztazích je jednoznačně nejlepší
"Ukolébavka", solidní práce je i "Zapomeň", ale "Ty se nezdáš" mi
nikdy pod nos nešla, hlavně verš „Holka, ty se nezdáš, jen počkej,
teďka to poznáš“ je hodně laciná záležitost. Z ostatních textů bych
vyzdvihl dva - „Harlekýna“ a „Kolonii termitů“. "Harlekýn" má hodně
smutná slova, která popisují vnitřní pocity herce stále dokola
hrajícího roli harlekýna. "Kolonie termitů" - to jsme my - nebo ne?
Věřme, že my, které zajímá třeba tenhle podzemní web, mezi okolní dav
nepatříme a touha po penězích u nás není tak silná. Přesto se vyplatí
nad textem zastavit, zapřemýšlet a třeba se probrat. Ale i "Don
Quijote" a "Labyrint" je kvalitní řemeslo, snad jen "High Attack" a "Black
Jack" ničím nepřekvapí, ale ani neurazí.
Obal alba tentokrát vytvořil Jiří Urban. Titulka s fotkou stolku na
Black Jack je sice vcelku originální nápad, ale obal metalové kapely
to moc nepřipomíná. Vzadu jsou u téhož stolku a u stejně rozdaných
karet vyfoceni muzikanti a samozřejmě se tam vešel i seznam skladeb,
sestava a podivný netopýr. Nechybí ani vnitřní vložený list s texty a
spoustou fotografií jak z nahrávání, tak ze studia.
Závěrečný verdikt? "Thrash The Thrash" je jen jeden a nikdy ho Arakain
(podle mě) nepřekonali. "Schizofrenie" bylo také nesmírně silné album,
takže "Black Jack" u mě bere dělenou třetí příčku společně s
následovníkem "Salto Mortale", které ale na černé desce nevyšlo. |
