Mimo všechny značený cesty Aran Epochal rozjel v roce
2008 ságu malých 7" splitů a dušoval se, že velká deska není jeho
koncept. Vyšlo osm malých černých desek, z nichž jsme historicky šest
recenzovali a projektu fandili, měl hodně do sebe, přirozeně vyžadoval
pozornost celé té vlastním srdcem zvolené cesty. Ale jen blbci nemění
názory, a i když je nyní 12" debut na světě, je jinej než by posluchač
rotující s malými deskami nad plotnou gramofonu vůbec kdy čekal,
respektive předsuzoval. Tahle hudba coby doprovodná stopa ruchadla a
červenýho lana Aranovo tvorby a vizí, jež se vine celou deskou jak
provaz, za kterej všichni táhnou jedním směrem, jest toho jistou
příčinou.
Bejt mimoděk namočenej v undergroundu, neznamená tvořit sveřepě a
nepřístupně a po staru, ale v případě velké desky plné hostů s
vlastním vkladem naopak přirozeně variabilně - a přes vší minimalismus
- bez kalkulu vytlouct rozmanité songy podmanivé hlasem a zpěvem na
těsno; s hudbou ořezanou na prapůvod. Doba bronzová je určitě jinotaj,
ta deska se klidně mohla jmenovat Doba kamenná, tohle je novodobý
tlučení pazourkem o skálu, a kdybych chtěl dál přehánět ve zpátečce,
pak neandrtálský emo, anebo rovnou soundtrack z prvohor. Kámen je
rock a bronz je kov.
Český texty jsou napsaný životem v rovině
lyrika, kterej váží každý slovo, ale ve smyslu co na srdci to na
jazyku. Třeba jenom spojení slov říjnovej dech, to je teď aktuální a
úplně vidím ty procházky přírodou, životem, vzpomínkami, přítomností a
mlhavým oparem toho, co ještě bude. Jestli je ti kolem čtyřiceti,
identifikuješ se s tím vším, jako ti teď vadí nadprodukce vinylových
desek. Texty plynou sugestivní deklamací a postupně se odlupují ve
vrstvách jak cibule, krajina, generace, etapy života.
Rozčeřit
zatuchlý vody prastarýho undergroundu, který přežívá jen díky
pamětníkům, co už nebudou mít odvahu k nějaký nový vlastní cestě? Ano,
přirozeně evokovat mocného ducha novodobého undergroundu, to je devíza,
kterou je tu třeba ocenit. Scéna potřebuje nový formy, jinak s
odchodem generací původních fanoušků definitivně končí a žánr postupně
zaniká.
Lidi se přes e-shop ptaj, co tahle velká
deska Aran Epochal, stojí to za to? Odpovídám jenom, má dost
specifickej potenciál, aby ses k ní vracel. Žánrově bere a dává
ambientu, folku, alternativním formám rocku a hardcore - punku. A
pochopitelně undergroundu, byť se s ním nijak okázale neztotožňuje,
možná se ho dotýká mimoděk, podvědomě.
Na černém elpíčku v
rozvíracím obalu s textovým inlayem je zvěčněno 12 skladeb a před
zdánlivým koncem každý strany se vkrádá přání, ať ještě to áčko nebo
béčko nekončí, a v tu chvíli na posluchače čekají vždycky ještě tak
dvě písně. Co chci říci - tahle deska udrží pozornost posluchače
každým songem a s opakovaným poslechem se chce vracet ke každý skladbě,
skoro víc než k desce jako celku, jak zní recenzentský klišé, za který
by se měli publicisté svazovat do kozelců.
Tahle deska
nevybočuje, ta jde mimo všechny značený cesty, berme ji třeba jako
kompilaci, ale především nejsrdečnější výpověď upřímnýho chlápka, co
je s životem parťák. Uklidňující a vzápětí zneklidňující. Kápézetka ty
vole, to je krabička poslední záchrany každýho skauta, a tohle je
gramodeska poslední záchrany každýho chlapa a ženský, co chtěj nechtěj
míří na stezku středních let. Toho se nebojim jak svině.
>>>
E n g l i s h >>> 
