Slyšim, ne, vole!? Přestat psát recenze, to
ještě existuje?! To mě jenom usvědčuje z toho, jak se poddávám tý
rádoby zrychlený době, plavu v informacích a bojuju s démonem
sociálních sítí. Ale cítím, že zase získávám převahu, a tak opět
začínám psát. Co vlastně může bej lepšího, než napsat o muzice, kterou
milujete?! Štos desek k recenzi jsem vzal hned zkraje a mrkla na mě
historicky druhá gramodeska Bumfrang3. Ač naposlouchanou, dal jsem ji
pro sichr ještě patnáctkrát a můj pohled se jen upevnil.
Zajímá
vás to, že jo? Jsou kapely, který by to měly zabalit a jsou kapely,
který by to měly rozbalit. Ale taky jsou kapely, který nepotřebují
žádnej podmiňovací způsob, který prostě jsou a jde to z nich tak, že
nepotřebuješ mít nastudovaný encyklopedie od předních rockových
žurnalistů, abys poznal, že to jednoduše nadmíru funguje.
Tahle kapela a tahle
deska kurevsky funguje. Dokonce ještě o kus víc, než minulej modrej
vinyl "Rebus", a to už je sakra důvod to zmínit. Tohle není Výroba
hitů s.r.o., to je garáž, která ti nepřestane bejt těsná po prvním
kladným ohlasu, to je synonymum hlučnýho rocku jako způsobu života, ne
jako odstrašující komedie, kterou od počátku předvádí například
Katapult a národ slušných Čechů mu to tyvole žere i s navijákem.
Černý vinyl ve futrovaným obalu s hypnotickýma duhovkama na
středových labelech obnažuje ve svých drážkách seštelovanou hru,
kolečka ve stroji zapadají, nepřeskakují, jsou naléhavá, ale ne
prvoplánově. Základ je rytmikou tepající velvet noise rock s řinčící
kytarou; rock jako synonymum hluku a hluk jako ono zmíněný synonymum
života. Punk pro intelektuály, který tohle slovo nenávidí jako celej
mainstream, kterej teď aktuálně domrdává ceny desek tak, jak to dělal
v minulosti s cédéčkama.
Civilní zpěv, civilní hadry, svobodnej
projev daleko za hranicema žánrovýho vězení, který zůstalo v útrobách
velkých rockových časopisů. Tahle slova se mi chce znovu vyťukat na
stroji a projet xeroxem do fanzinu, kterej projde desítkama rukou
skutečných hudebních nadšenců. Cítím, že často odbočuju, ale nebudu se
k textu vracet a zůstane tak, jak byl napsaný na první pokus. Nevadí,
ne?
Rytmika nad zlato, texty s obsahem, vtipem, přesahem - umí
pojmenovat všechno, co je uložený v podvědomí vnímajícího tvora
neslisovanýho mediální masáží a korporátní lží. Jedince uvědomujícího
si svou vlastní existenci a její pomíjivost. Tupě řečeno, texty jsou
život, esence jsoucna, vyrovnání se s existencí. To moc lidí nedokáže.
Natož o tom napsat. S grácií, napsal by pošahanej publicista. Já to
žiju, recenze beru jako nutnej prostředek k předání a přiblížení a
jejich formu jako vytržení z digitální reality.
Ve chvíli, kdy
si myslíš, že už musely dojít všechny hity na týhle desce, přijdou
ještě minimálně tři. Rámusí, jak rock káže. Nechci říct doslova, ať se
jde Garáž se svým saxem zahrabat, tak příkrý si k legendě nechci
dovolit být, ale v případě Bumfrang3 tenhle nástroj maká - jako
občasný koření - nad svý reálný možnosti. Odšroubovat víčko solničky
ve školní jídelně nebyla nikdy výhra ani pro jednu stranu.
Dochází ke shrnutí a
trojitýmu závěru s pěti vruty. Všechno je dočasný, ale některý desky
fakt ne. Tuhle navždy najdete pod písmenem B ve vaší sbírce.
Samozřejmě v polici s áčkovejma vinylama. S touhle deskou se budete
bavit i na opuštěným ostrově, kterej se může lehce stát z jakýhokoliv
života, aniž by vás opravdu někdo vysadil uprostřed moře s gramofonem
na kliku a deskou, co to všechno vidí. Dá se číst z mnoha stran, úhlů,
nálad, neohraje se jako špatnej psycholog.
Máloco mi na poli
tuzemský tvorby, respektive scény letošního léta dovedlo rozhicovat
víc, než počasí. Tenhle vinyl ale kurvaže! Ta deska tě pozoruje, jak
se v tom hicu potíš, sází do tebe ty hity a přitom je maximálně
pokorná. Pokud tohle vloni v prosinci nebyla tvoje deska roku,
prozrazuje o tobě jediné - zatím jsi ji neslyšel.
Na pohřbu si
nech zahrát libovolnou píseň z tohohle alba a tvoje duše odletí v
naprostý spokojenosti a smíření. A texty? Libovolně tesej na náhrobní
kámen. A ámen.
>>>
E n g l i s h >>> 
