|
>>>
JOHAN | 2007-02-15 >>>
 CITRON
"Radegast"
LP (1987 Supraphon)
Ve stínu Radegasta
Po veleúspěšném albu "Plni
energie" kuli Citroni železo dokud bylo žhavé a stali se
nejpopulárnější českou kapelou. Přišla ale nečekaná komplikace -
zpěvák Standa Hranický si přivodil úraz nohy, který mu znemožnil živé
vystupování. Kolegové narychlo povolali tehdejšího zpěváka Vitacitu
Láďu Křížka, jehož hostování se záhy přeměnilo v přestup.
Stejně jako LP "Plni energie", tak i „Radegastovi“ předcházely singly,
u kterých se taky chviličku zastavím. V krátkém časovém rozmezí se
objevily hned dvě malé desky, nejdříve "Kráska a Radegast" / "Zase
dál" a vzápětí "Už zase mi scházíš" / "Sedm životů". Ač se na již
dříve použitých obalech z roku 1985 usmíval Hranický (asi jich ve
skladu Supraphonu ležela hromada), mikrofon už patřil Křížkovi.
Zastavím se jen u skladeb "Kráska a Radegast" a "Sedm životů", zbylé
dvě se vešly na „Radegasta“. "Kráska a Radegast" je snad nejlepší
skladba, kterou Křížek s Citronem nazpíval. Postupně vystřídá všechny
hlasové polohy, kterých byl schopen - od jemného hodně vysokého hlásku
přes svůj tradiční projev až po náznaky hrubšího výrazu. Vůbec
nechápu, proč se „Kráska“ nevešla na velkou desku. Totéž se dá říci
také o dalším hitu "Sedm životů", kde Křížek opět exceluje, hlavně v
refrénu s vrstvenými hlasy. Po hudebně trošku rozpačitém úvodu se
postupně kytary rozjedou a přichází rytmické zvraty i podařené sólo.
Album "Radegast" otevírá výborná stejnojmenná skladba ubíhající
většinou ve středním tempu. "Zase dál" je hodně chytlavá, svižná
vypalovačka. Láďa zase popouští uzdu svému vysokému hlasu, občas mu
vypomohou i kolegové, kytarové vyhrávky v druhé polovině jsou také
zvládnuty na jedničku, ale bubeník mi přijde chvílemi trochu mimo -
ruce nehrajou s nohama a s udržením rytmu má problémy. "Hon na Bluda"
se objevil o pár dní dříve na kompilaci Posloucháte větrník ... 3 a i
tenhle song udržuje hodně vysoký standard předchozích dvou štychů.
Naopak mi uniká smysl zařazení starší skladby "Už couvám", která patří
do repertoáru z období debutu. Výborně ji nazpíval Standa Hranický na
SP a mě se jeho verze líbí víc než remake s Křížkem. Druhá strana
začíná další Křížkovou parádní prací, "Setkání s Radochem" navazuje na
první tři skladby A strany a za zpěvákem vůbec nezaostávají kytary,
které kouzlí příjemné melodie a v pravém okamžiku se stáhnou do
pozadí. Druhá pomalá skladba "Už zase mi scházíš" mi v Křížkově podání
sedne mnohem více než pozdější verze s Hranickým - inu když někdo něco
udělá první a dobře, stačí to. A Křížek tenhle ploužáček zvládl opět
výtečně a jeho hlas dokonale zapadl mezi kytarová vysoká sóla. Ve
čtyřech úvodních slovech „Moravských děvčátek“ znovu Láďa dokázal
předvést několik poloh a skladba se zase poslouchá moc příjemně, i
přes náznaky experimentování ve střední části. Trochu hutnější kytary
a výraznější basu nabízí pomalejší "Valašský rok". Opakování je sice
matkou moudrosti, ale umístění části „Radegasta“ podruhé na jedno
album za moudré nepovažuji ani náhodou. Celkově je ale album skutečně
výborné, a být místo "Už couvám" zařazena "Kráska a Radegast" a místo
„Radegasta“ číslo dvě "Sedm životů", bylo by ještě lepší.
Zvuk se tentokrát pořizoval ve vlastním studiu Citron. Dneska je to
skoro dvacet let a je to znát - technické vybavení prostě neumožňovalo
nic víc, než drážky obsahují. Za to texty s důrazem na národní a
slovanskou notu předběhly výtvory některých pozdějších slovanských
black metalových kapel a předběhly je většinou i kvalitou. Úplně se
vytratila satira známá ze „Zahradní slavnosti“ či klasická rocková
témata o muzikantech. Nastoupily texty oslavující Radegasta, krásu
moravských děvčat, odvahu bojovníků proti neznámému Bludovi či
odhodlání nikdy se nevzdávat. Pomalé kusy jsou samozřejmě výjimkou o
lásce a do ideového konceptu desky příliš nezapadají.
Když jsem u "Plni energie" obal celkem chválil, u „Radegasta“ nemůžu.
Název desky a myšlenkový obsah skladeb přímo vybízel k využití fotky
sochy Radegasta, ale to, co designér Petr Čepický předvedl, se nedá
nazvat jinak než katastrofa. Na jedné straně fotka s Hranickým (?!),
na druhé s Křížkem, fotky umístěné úplně nesmyslně a logo na předku v
oku slovanského boha... Tohle prostě nepoberu. Přitom stačilo, aby
muzikanty někdo u ikony slovanství vyfotil a bylo vystaráno. Můj obal
navíc zdobí podpisy všech pěti hudebníků, z nichž nejvíce zaujme
autogram Ládi Křížka s velkým obráceným křížem. Ha ha. Vystál jsem si
na tu parádu sáhodlouhou frontu v Supraphonu v Praze, takže podobně
vyzdobených obalů se v Čechách musí vyskytovat mraky... Ale kde jim je
dneska konec?
"Radegast" posunul Citron díky změně vokalisty poněkud jiným směrem,
ale popularita ještě stoupla. Výsledkem bylo vítězství ve Zlatém
slavíkovi za rok 1987, což dnes asi málokdo ocení tak, jak jsme se
tehdy radovali my. Za komunistů se do médií dostala parta vlasatých
individuí, v Mladém světě vyšel rozhovor i fotky, v Televizním klubu
mladých se diskutovalo o heavy metalu a kromě Citronu o sobě začaly
dávat vědět další kapely, z nichž zejména Arakain vystoupal v
popularitě záhy před ostravské chachary. Ale o tom zase jindy... |
