|
>>>
LADISLAV OLIVA | 2014-08-05 >>>
 HEIDEN
"A kdybys už nebyla, vymyslím si tě"
LP (2013|11|30 Heiden, Naše desky)
Labuť letící k lyře
Pozoruhodný vývoj brněnských
Heiden nepřestává překvapovat až fascinovat. Takže zatímco labuť na
obalu, alespoň tedy podle názvu jedné z písní, letí pravděpodobně k
lyře, oni trvale míří do stále nových a spíše intimnějších zákoutí. Už
dávno opustili svazující mantinely lesního black metalu či své tehdy
známější souputníky z Trollech, aby se v rámci tvůrčí volnosti a
svobodomyslnosti vydali vstříc méně spoutaným a dříve netušeným
hudebním zážitkům.
Černočerný opar z jejich tvorby postupným a
plynulým vývojem sice míří neznámo kam, přesto lze dodat, že tvrdě
kytarový zvuk i nadále zůstává značně dominujícím rysem, jen se o tuto
pozici čím dál častěji musí dělit s akusticky či klávesově jemnějšími
momenty. Muzika je to pro někoho třeba trochu jednotvárná či přímo
nudící, ale pro jiného mimořádně atmosféricky působivá, plná nádherné
melodiky, silných emocí a gradačních vzepětí. Současně pak
posluchačsky vstřícnější a dostupnější, za předpokladu snížené
hlasitosti možná akceptovatelná i těmi, kteří se obvykle metalu bojí.
Toto už snad ani není metal v jeho běžném chápání, ale spíše syrově
melancholický rock, částečně příbuzný současným emocorovým či
postmetalovým kapelám. Znalci mezinárodní scény zřejmě odhalí jisté
zahraniční paralely, ani to však nemění nic na celkové přitažlivosti.
Během jednotlivých kompozic se všechny tyto tendence proměňují a
zabarvují rozličnými způsoby, počínaje skladbou "Vzpomínat bolí", kde
se uvolněné pasáže nádherně vzpínají k mohutné gradaci. "Labuť a lyra"
nabízí první výraznější záblesky úchvatné vokální melodiky, která
posléze dokonale propuká v naprosto neodolatelném "Setkání". Převážně
mírnější, nicméně atmosféricky uchvacující "Schovám si tvůj stín"
slouží jako výborná předehra pro vypjatě postupující a možná vrcholné
číslo "Co času zbývá?", po němž se "Jeden" z poklidného rozjímání
opětovně rozehřívá do žhavé nálady. Přesně takto má v optimálním
případě znít hudba, která přestože není odrazem aktuálních masových
trendů, působí víceméně moderním a hlavně nadčasovým dojmem.
Kverd sice není nijak mimořádný zpěvák, s tímto menším nedostatkem si
ale dokáže poradit téměř nejlepším možným způsobem. Občas něco zašeptá
a jindy naopak zakřičí, většinou se však spoléhá na prostou mluvu,
která se často mění v neméně normální zpěv. Obstojně zvládá melodické
motivy, během nichž se drží v co nejbezpečnější linii, nepouští se do
žádných závratných hlasových kreací, kterých zde rozhodně není třeba,
a mnohem lépe a raději slouží celku. Takto pojatý hlas představuje
spíše nástroj pro zvěstování zajímavých a přemýšlivých slov, z nichž
některá jako třeba opakované „Co času mi ještě zbývá?“ se
vyloženě zavrtávají do mysli i paměti.
Provedení vinylu se
opírá o zdařilý akvarel Luďka Řezáče, žel postrádá přílohu, a to
včetně textů či sestavy souboru. Ani tento realizační nedostatek však
nedokáže nic změnit na tom, že pokud někdo momentálně provádí
historicky zásadní dějinné zvraty v rámci vývoje české tvrdé hudby, je
to právě tato ceněná kapela. A kdyby už nebyla, bylo by třeba si ji
vymyslet. |
>>>
E n g l i s h >>> 
