>>>
JOHAN | 2008-12-26 >>>
KRYPTOR
"Septical Anaesthesia"
LP (1990 Multisonic)
„Nikdy nebudeme nejlepší, ale rozhodně chceme být jedni z
nejtvrdších!“ - tak znělo motto Kryptoru na začátku existence.
První výrazný zápis do
historie českého extrémního metalu učinil Kryptor na jaře 1988, kdy se
díky předchozím společným koncertům s Törrem objevil na slovutném
Death Metal Session. Následovaly kladně přijaté demosnímky "Neřest a
ctnost" z roku 1988 a "Zvratky a krev" z roku následujícího (někdy se
uváděly anglické názvy "Vice and Virtue" resp. "Vomit and Blood"),
které spolu s nahrávkami Krabatoru a Debustrolu definovaly český
thrash metal. Na sklonku roku 1989 se poroučeli komunističtí mocipáni
a většina tehdejších metalových kapel se záhy dopracovala k
plnohodnotnému debutu. Kryptor se dočkal mezi prvními, v roce 1990 se
upsal Multisonicu a v srpnu a v září téhož roku zamířil do studia
Citron v Ostravě nahrát 12 skladeb. Celkem logicky se jednalo o výběr
toho nejlepšího z obou demáčů, pouze 2 songy byly zbrusu nové.
Právě úvodní "Neznámý vojín" je věcí na demu se nevyskytující.
Klasická šlapavá jízda, trochu sofistikovanější než starší kusy, nejen
po hudební stránce, ale také po textové. Slova jsou překvapivě závažná
a i po letech stojí za poslech. Kdo se skrývá za v minulosti
zprofanovaným pojmem neznámý vojín? Nebožák, který zemřel v bitvě,
která mu byla ukradená... A navíc není známé jeho jméno. To "Klášterní
tajemství" je po textové stránce krávovina o sexuálním životě jeptišek
(a že si ho Pípa představuje...), po stránce hudební jednoduchá
skočná, takřka punková vypalovačka. "Markýz de Sade" je v podstatě
podobný, opět rychle a bez cavyků, opět jen něco přes dvě minuty a
opět text o úchylkách. Skladba prý pomohla definovat styl, který si
Kryptor vetkl do štítu – Sadistic Thrash. "Lepra" je trochu jinde,
pomalá střední pasáž je možná zbytečně dlouhá, ale jako oddych dejme
tomu. Slova o malomocných tou dobou frčela (jen namátkou Death a
jejich "Leprosy"). Zato v následující "Krysy útočí" (původně na demu
"Potkani") se volnější pasáž do celku hodí velmi dobře, extrémní marš
se střídá s houpavými úseky a do toho se řve, že krysy přežijí vše.
Vrchol strany 1 se jmenuje "Padesátý v řadě (Genocida I)" – vedle
klasického thrash metalu totiž přichází dlouhé melodické sólo a
hlavně... Další skvělý text, tentokrát na téma vyvražďování nevinných
očima, resp. ušima jednoho z přímých účastníků hromadné popravy.
2. strana začíná celkem nevýraznou "Smrt je samozřejmost" a poté
přichází hymna kapely "Rychlost vítězí", ke které je skoro zbytečné
cokoliv dodávat – snad jen, že verzi na demu nekazil Pípův marný pokus
o čistý zpěv. Jinak Kryptor se vším všudy – rachot, rychlost (ta
vítězí), luxusní sólo – vyznání stylu! Hodně jinde je "Justiční
„omyl“". Složitější skladba s podivnými rytmy, ale samozřejmě řádně
tvrdá a opět s textem, který není jen plácáním o mrtvolách nebo
brutalitě. Druhý díl „Genocidy“ je hudebně na podobné vlně jako
jednička, textově taktéž, přesto u mě jednička vede – jak hudba, tak
slova jsou podle mě povedenější, u dvojky to působí trochu násilně. A
závěrečná melodie z ruské lidovky „Kaťuša“ tam napasuje ani jako
vtípek. "To se nemělo stát" je jiná. Třetí velehit z prvního dema
(vedle „Markýze“ a „Rychlosti“) opět kazí Pípův pseudo čistý vokál –
zlatě když to řval. Text je blbost na entou, ale tenkrát se to takhle
nosilo, tak co s tím teď... A navíc, na koncertech to vždycky
fungovalo znamenitě. Jakou volovinou strana 2 začala, takovou končí. "Fuck
off (part A)" je o pár verších, navíc v angličtině... Mnohem raději
bych na albu viděl „Charona“ nebo „Vlčí vdovu“.
Teď k věcem
neveselým. Tou první je zvuk. Ať si kdo chce říká co chce, Miloš Dodo
Doležal vnutil Kryptoru svou představu o zvuku a ten je prostě měkký,
slabý, heavymetalový. Dema se sice nahrávala v mnohem horších
podmínkách, ale i při té bídě zvuk aspoň trhal. Ha, ha. Jistě, tehdy
nikdo pořádně thrash metal nenahrával, studio Citron bylo zvyklé na
rock a heavy metal, ale že má "Septical Anaesthesia" mizerný zvuk, to
je nepopíratelný fakt.
Dalším průserem je název alba, který
snad ani nedává smysl. Jako volný překlad se nabízí "Umrtvení smradem",
ale i mé chabé znalosti angličtiny mi napovídají, že to asi košer
nebude. Kdyby se deska jmenovala třeba "Rychlost vítězí", znělo by to
mnohem lépe.
Ale ještě pochvalu udělit musím, a sice Finítovi,
který je autorem titulního obrázku. Pamatuji si, že jsem desku
prohlížel hodně dlouho a hledal známé tváře nejen z metalového podzemí
(kompletní Törr), ale i z politiky (Hitler, Stalin, Zápotocký),
kultury (Chaplin) nebo světa okolního (čert, mikuláš, voják, jeptiška
nebo indián).
I přes některé výhrady však první album Kryptoru
rozhodně stojí za poslech, nejen kvůli představě o hudbě, které se
hrála před dvaceti lety, ale také kvůli několika skladbám, které mají
stále co říci. |