|
>>>
BERRY | 2011-08-28 >>>
 NERUDA
"s/t"
LP (2010 EMI)
Vyznání tuzemskému osmdesátkovému rocku a metálek barevný gramodesce
I když se může v odpoledním
spánku zdát, že nejlepším hudebním nosičům svítá na lepší časy, ani
velké tuzemské labely, které sem tam opatrně vypustí nějakou
gramodesku do kalných vod mainstreamu, nejsou pražádným důkazem tohoto
- některými novináři uměle vyživovaného - sci-fi.
Nerudu vydává
velká firma, major label, ale ve svý podstatě o žádný výše zakalený
mainstream rozhodně nejde. Neruda je sice další z řady osobitých
projektů tuzemského funkového guru Romana Holého (z bývalých vzpomeňme
jména Polobozzi nebo Sexy Dancers), tentokrát jde ale o tvrdé kytary a
relativně nabroušený rock odkazující k tuzemské scéně 80. let, tzv.
nové vlně - s patinou undergroundu. Vše ovšem v honosném zvuku,
vybrané unikátní produkci a neprosté výrazu a instrumentální i frázové
variability, esence vulgarity a hravosti od první do poslední skladby.
Ovšem dávno nejsme v osmdesátých letech, odér někdejší šedi dávající
většině tehdejších es punc jedinečnosti, je (na jednu stranu) naštěstí
pryč. Zůstala tu ale silná vazba, neoddiskutovatelně skvělé řemeslo a
ve finále současným fýlem stisknutá deska domácích i hostů, ke který
se posluchač, co tohle všechno zažil, na čem vyrostl a co ve svý
podstatě neopustil, bude vracet stejně rád, jako ke stařičkým vinylům
Abraxas nebo Výběru, byť takhle ta alba ve skutečnosti nelze dost
dobře porovnávat.
Ani co do zevnějšku Neruda nelpí na dobových
konvencích či nemožnostech, právě že úplně naopak. Pro osmdesátky
kontroverzní obal, kterej by tehdy rozhodně neprošel cenzurou zepředu
(regulérní soulož), natož zezadu (tattoo-piercing suicide girls a
chlápek ládující si do žíly), lux-gatefold uvnitř s vyobrazeným
aparátem a instrumenty uprostřed zasněžený šumavský samoty, a bílý
vinyl. Rozdíl mezi těmi, co makaj a těmi, co mimo svý možnosti kecaj
„tehdy jsme nemohli a teď to jde“, je třeba v tom, že zatímco tehdy
nemohli, a tak byli uraženě zalezlí, teď už jenom kecaj a krituzujou.
Nerudou si partička úplnejch bláznů do muziky splnila svůj sen, není v
tom pražádná kalkulačka, prostě jenom to starý vysněný krédo, po
kterým za komoušů všichni tak toužili. Myslet si co chci, dělat si co
chci. A přesně tak je třeba k týhle nekonvenční desce přistupovat. |
>>>
E n g l i s h >>>