Rozbřesk devadesátek po dešti Před hodinou jsem zjistil, že
průběhem let, pomalu a postupně recenzuju vinylový katalog Silver
Rocket. Ne ke všem deskám se během let vracím, ale každá, kterou
tenhle label bez dotací, grantů, sponzorů a s tím spojených dohledů a
kompromisů vydá, má něco do sebe. Je nějakým způsobem osobitá a něco
přináší. Tenhle model bez výhrady nezávislýho labelu je určitým a
nepochybně jistým filtrem či sítem, které sem tam - párkrát do roka -
zachytí podobně naladěné fanoušky hudby, kteří ji mimochodem provozují.
Třeba ve Slezsku.
To je náhoda, odtud pochází spřízněný label
MamaMrdaMaso, s jehož spojením stříbrná raketa odpálila do příkopů -
ke svým věrným partyzánům - druhou řadovou desku původně slezské a
nyní již pražské kapely Planety. Tos nečadil. Nekonečná hudba města
zapomeneš. Zas píšu ty recenze, já jsem tak rád! Pište recenze!
Umožňují vstoupit nečekaně hluboko do hudby. U mě to tak funguje už 22
let.
Fyzické nosiče jsou pro fyzické lidi, kteří stále
přirozeně vnímají krásno v duševní a hmotné symbióze. Hmotně je druhé
řadové album Planety na černém vinylu, v ladně zvoleném vnitřním bílém
futrovaném obalu, s textovou přílohou a koláží z ručně malovaného
obrazu, takto s lesklým povrchem a citlivě vybraným fontem písma.
Když jsem desku hned po vydání poslouchal poprvé, dostavil se
becherovkový flashback - venkovský chalupy z úsvitu devadesátek a
ranní ozvěna večerního koncertu, anebo nekonečná hudba města. Člověk
by už skoro zapomněl. Je totiž faktem, že víceméně stojaté vody
tuzemského indie rocku (resp. tady mohu vyblekotat všechny styly, pod
kterými album vedu v online storu, tedy alternative, dream pop, new
romance, psychedelic, shoegaze či underground) tahle kapela, potažmo
deska rozvlnila. Je v ní totiž důležitá alchymie jistého talentu,
upřímného srdce a nulového kalkulu. Tyhle tři věci většině kapel chybí,
respektive mají je nastavené přesně naopak, čímž pochopitelně hladinu
nečeří - kalná voda se jim kazí pod rukama.
Svébytný projev
tria Planety si sice bere vše podstatné z žánru, jeho kořenů i
bohatých větví, ale jen do nutné míry, hned za ní si dělá co chce a
brousí svůj vlastní šperk hudby. Kapela je proti žánrovým prvohorám
více temná, zastřená, tajemná, variabilní co do projevu a prostředků
vyjádření svého současného obrazu světa.
Nálada alba je
víceméně melancholická, popisná, často zdánlivě bezvýchodná, ale
bojující, nepoddávající se, i když vědomí nemožnosti zvítězit je
neoddiskutovatelné. Podtrhuje ji podmanivý, čistý, mateřský zpěv s
neurčitým textem se smyslem pro celek, a citem. Texty dosahují různé
délky, od snového minimalismu, přes poetické obraty, úvahy směřující k
existenci, až třeba po báseň Karla Hynka. Nelze neocenit práci s
hlasem, respektive výraz, který určuje citem prokládané frázování.
Albem prostupuje jakási rezervovaná naděje, rozbřesk devadesátek
po dešti, nevím jak líp se tomu žhavému jádru přiblížit slovem.
Rychlejší a místy mírněji rozervané kusy tenhle pocit občas ztlumí,
ale z desky jako celku převažuje. Všechny holky řeknou ano, ale
některý prej počkají až po
koncertě, tak si to radši
zapiš.
>>>
E n g l i s h >>> 
