Pořadatel koncertů je v dnešní době buď naivní snílek ctící staré
ideály, o kterých podvědomě tuší, že jsou neprůchodné, anebo zdatný
obchodník, kterému jde o hudbu až v poslední řadě. Žádná tenká linie
mezi tím není, tahle polarita je jasně daná.
Stejně tak to má
fanoušek, buď chápe souvislosti a má jistý vhled do zbytků fungování
hudební scény, anebo ho tenhle mechanismus nechává zcela chladným a
hudbu odsunul na pouhou jednu z možností zábavy a kratochvíle.
Na výše uvedeném nelze nic kritizovat, výběr je svobodný a nic není
povinné, dokonce už ani psát reporty, natož je číst. Všechno je dneska
založený na dobrovolnosti. Kapely se sami rozhodují, zda ještě vůbec
vydávat album a jakou formou, zda vůbec, kde všude a za jakých
podmínek vystupovat.
Koncert na vesnici je velký specifikum,
kterýmu jsem dlouhý roky nedal šanci, ale rozhodně letos nešlo o první
políbení. Zůstaňme u Abraxas, který jsem před necelými dvaceti lety na
vesnici zažil, koncert byl výtečný (tehdy se mimochodem jednalo o
comeback) a nic mu nechybělo.
Naivně jsem věřil, že po dvaceti
letech to nemůže být jinak, zase vesnice, sál kulturáku, navíc nová
deska, omlazení kapely novými členy. Prostě jsem se těšil na to „nekonečný
boogie“.
Večerní příjezd do obce Soběšice nevěštil před
kulturním domem žádnou velkou návštěvu, soudě dle maximálně deseti
osobních automobilů na návsi, ale nešlo se nechat odradit, nezaplatit
vstup 160 Korun na hlavu a ocitnout se uprostřed sálu. Však téměř osamocen.
Pod pódiem zprava seděla kapela a obsazeno bylo jen několik málo stolů.
Smutný pohled za okamžik zpečetil doslova zprasený zvuk, znuděný zvukař s
tabletem se za prvních půl hodiny nebyl schopný ani jednou zvednout od
stolu umístěného vpravo (nikoliv uprostřed sálu) a jít si poslechnout,
co vlastně lidem v sále doopravdy předkládá. Instrumenty při zatnutí zubů ještě
šlo identifikovat, ale s nástupem zpěvů se vše valilo v prapodivné
kouli a nic nezachraňovalo ani to, že posluchač znal písničky nazpaměť.
Kapela se sice zachovala profesionálně, koncert odehrála, ale bylo
znát, že bez jakékoliv jiskry a známky skutečného propojení s publikem.
Užívala si maximálně tak veřejnou zkoušku a možná přemýšlela, jestli
má tohle ve 40 letech své existence zapotřebí.
Chápu, že každé
pozvání je dnes pro jakoukoliv kapelu praktický dar z nebes, ale
neprofesionalita ve formě zřejmého podcenění komunikace s pořadatelem
byla zjevná.
Stran propagace se sice mohlo přidat, ale plakáty
pokrývaly spádovou oblast, potud tedy víceméně bez výhrad.
Neozvučitelný kulturák ale mohl být předmětem jednání a hledání řešení
pro ideální zvuk - vlastní zvukař, anebo místní, který se bude snažit
a nejen sveřepě lamentovat, že to „prostě nejde“.
Ale co ti potenciální
příchozí, kteří nepřišli? Muzika je nezajímá, kapela je nezajímá, tuší,
že zvuk bude stát za hovno, případně odsud už měli nějakou zkušenost
či referenci, anebo nechtějí hrát o Černýho Petra ve smyslu rulety,
kdo bude řídit z nedaleké Sušice či Strakonic a nebude moci zážitek
umocňovat alkoholem. Tohle asi nemá přímé řešení.
Faktem je, že
v polovině koncertu jsem se sebral a opustil tohle trápení na všech
frontách. Po návratu do Sušice shledal plné restaurace a uvědomil si,
že každá rodina má dneska minimálně dvě auta před domem.
Kapely
to fakt nemají lehký, ani nový, ani starý. Zásluhy nikoho nezajímají,
pokud nepřijedeš zahrát přímo do obýváku. A jestli máš na kontě
spoustu alb a historických úspěchů je fajn, ale odmlčíš-li se na
chvíli, začínáš nanovo. Tahle doba je pro muziku tvrdá, ale není to
špatně - vytváří mnoho platforem konkurenčního prostředí, které udává
všeobecný růst, byť za oběti, které by před lety prakticky nepřipadaly
v úvahu. Tohle byla jedna dílčí z nich.
>>>
E n g l i s h >>> 
