|
>>>
BERRY | 2007-03-18 >>>
 ROOT
"Hell Symphony"
LP (1991 Zeras)
Definice pekla aneb pozvolný přerod mezi blackmetalovým pravěkem a
novověkem
První deska v angličtině a
zároveň druhá v diskografii Root pro mne ve své době (před šestnácti
lety) byla jistým zjevením. Kapele zjevně nestačila přímočarost
debutové desky a omezení se na český trh. Přidala ještě pořádný kus
muzikálnosti a Big Boss opustil mateřštinu. Byla to reprezentativní
fošna, kterou se kapela uvedla venku, byť jí vydavatelská firma Zeras,
která v té době krachovala, oproti "Zjevení" prakticky zazdila i doma.
Fanoušek dobré muziky si však cestu k této najde vždy, ať je sebevíce
obtížnější.
Obal gramodesky je z nejklasičtějších: kozel v pentagramu přes celou
desku, strašidelné krvavě rudé logo a hororový nápis „Hell Symphony“. Ve
vnitřní příloze je další, tentokrát ne tak přímočarý motiv pekla a
texty psané rukou, nijak zvláštním či zajímavým rukopisem. Tohle
jediné mi přijde dělané na koleně, jinak je "Hell Symphony" od A do Z
skutečnou pekelnou symfonií, černěkovovou jízdou non plus ultra kočírovanou samotným Satanem!
Po krátké úvodní deklamaci zasekne instrumentální pochodová kompozice,
jež dá postupně zcela jasně na srozuměnou: do pozoru, tady se začíná
vařit trochu jiná káva, než která se podávala při debutovém defilé!
Promyšlená stavba songu, změny temp, sóla, několikrát probliknuvší
akustická kytara. Vyjevený "Belzebub" předává žezlo pořadové číslici
dva jménem "Belial", která je již opatřena Bossovým zpěvem, poplatným
nové verzi stylu, jež sice vůbec nepopírá své kořeny, nýbrž se
prostřednictvím jich napájí plnými doušky, roste před očima a košatí
až sluch přechází. "Lucifer" hudebně, frázováním a především náladou
odkazuje třeba na "Aralyon" z debutu, ponurá atmosféra a místy
vražedně pomalé tempo rozkrájí posluchače jako horký nůž máslo na
hlavách metalových kapel držící se v té době prověřených klišé. "Abaddon"
zkraje naznačí jistou dávku mystiky a vlažné tempo jen umocňuje
přicházející nástup a patrně nejpoutavější (nikoliv však nejlepší)
refrén druhé desky. "Asmodeus" se zpočátku táhne jako smrad a v okamžiku náznakem připomene blíže nejmenovaný kytarový motiv
obsažený na první desce Serious
Music (jen si ji pěkně vyhrabejte), po kterém však promptně skočí pekelný
kolovrátek, jednoduchý refrén a pěkná sóla pánů D.A.N.a a Blackoshe.
"Satan" zlověstně načne bubeník a ve chvíli, kdy se dostává do varu,
Boss navíc deklamuje, káže celou skladbu, aby se nakonec smíchy
popadal za břicho. "Leviathan" je opět plnohodnotná a naprosto úderná
skladba se vším všudy, navíc ji lze označit hitem desky - kytary si
posluchače rychle omotají, Bossův štěkot jim zpočátku pomáhá dotahovat
a skladba se vrství o další nálady, graduje ve smyslu prýštících
nápadů, temp a nálad. Zákusek. "Astaroth" je přímá, jednoduchá věc,
ozvláštněná chorálovým refrénem a rozvinutá sérií kytarových sól. "Loki"
začne výpravně, pokračuje ve středním tempu a po sólech odezní
vystřídáním zrychlené a vybrnkávané verze... "The Prayers" přinese
motivy zklidňující akustické kytary, Big Boss opět deklamuje, vítr
duje, Black Drum se pomalu přidává a skladba vrcholí kdesi v dálce,
kde už posluchač dávno není schopen vnímat... Končí tak ucelené,
koncepční dílo, které se z dnešního pohledu jeví jako jistý přerod mezi blackmetalovým pravěkem a novověkem, kam tímto albem Root vykročili a
na svých následujících deskách se už nikdy nevrátili zpět. A to z nich
postupem let udělalo legendu a vůbec nejzajímavější a nejoriginálnější blackmetalovou kapelu všech dob. Mluvím takto o domácí scéně, ale
venku jsou zástupy těch, kteří se nezdráhají mluvit o Root ve stejném
duchu, takto ovšem v měřítku celé planety Země.
Tuhle desku neposlouchám vůbec tak často jako jiné s logem Root, snad pro její
nejednoznačnost, nebo - přesněji, znovu a jinými slovy řečeno - z
dnešního pohledu jen vlastně logickou - přirozenému vývoji přisouzenou
- rozpolcenost. Ovšem nebýt jí, pravděpodobně by se Root nikdy nedostali
k majestátnímu temnému metalu, jak jej provozují v plné parádě dnes. A
díky tomu stále oslovují jak většinu původních, tak nové generace
příznivců. Rozhlédnu-li se na obě strany, "Hell Symphony" byl naprosto
logický a vyvážený přerod mezi debutem a vrcholem tvorby Root, třetí
deskou "The Temple In The Underworld" (o té už velmi brzy podrobněji). |
