|
>>>
JOHAN | 2008-04-01 >>>
 STROMBOLI
"s/t"
double
LP (1987 Opus)
Dvojalbum s kultovním statusem
Když vyšlo dvojalbum
Stromboli, byla to událost jako hrom. Pražský výběr byl v té době
komunisty zakázán, a tak se Michal Pavlíček realizoval v jiných
projektech. Spolu s bubeníkem Klaudiem Kryšpínem a baskytaristou
Vladimírem Kulhánkem se v roce 1985 představili v pražské Lucerně. V
přebalu dvojalba píše Josef Chuchma: „Bylo to jako zjevení, když se
v Lucerně na festivalu Jazz Praha ´85 objevilo trio Michal Pavlíček a
spol. Pavlíček, hrající před publikem po takřka tříleté pauze, odvedl
posluchače do svých podivných magických světů, které, jak se teprve
ukázalo, v předchozích skupinách jen naznačoval.“ Právě skladby z
popisovaného koncertu tvoří 1. stranu dvojalba Stromboli, byť tehdy se
ještě kapela nijak nejmenovala. Tři instrumentálky oscilují na pomezí
jazzu, rocku a nové vlny. Všudypřítomná a neustále kouzlící kytara je
doplněna citlivou rytmikou - baskytara v pozadí jen tak přede a bicí
zvolna a polehoučku odpočítávají. První dvě skladby, to je zasněnost,
abstrakce a únik do světa fantazie, světa, ve kterém to nevypadá
zrovna vesele, i když druhá polovina kompozice "Bez názvu" přece jen
nabídne rychlejší tempa. Až s třetí „Rychloběžkou“ se dočkáme trochy
veselosti, rozjuchanosti a tvrdšího rockového výraziva. Mě se právě
poslední kousek z první strany líbí nejvíce.
Druhá strana už zachycuje hotovou kapelu takříkajíc do roka a do dne.
Dvě skladby jsou z dalšího ročníku přehlídky Jazz Praha, dvě byly
nahrány v Lidovém domě taktéž v šestaosmdesátém - čili celá jedna
deska obsahuje jen live nahrávky. Každý koncert odehráli Stromboli v
trochu jiné sestavě - na prvním doplnila zmíněnou trojici zpěvačka
Bára Basiková, na druhém se místo Vladimíra Kulhánka objevil basák
Jiří Veselý a přibyla klávesistka Vendula Kašpárková. Největší změnou
proti prvním třem songům je nástup vokalistů. Jasně navrch (co se týká
prostoru) má Bára, občas jí nějakými nesrozumitelnými výkřiky doplňuje
Michal a jasně dává na vědomí, že žádný velký zpěvák není. Naproti
tomu Bára s hlasem doslova čaruje - a byť text v songu "Stromboli" je
vlastně pouhé preludování a opakování slova Stromboli, Báře to bohatě
stačí k předvedení haldy výrazů a poloh. Nemůžu si pomoci, ale i po
těch letech mě stále přechází mráz po zádech a znovu se jen utvrzuji
ve skutečnosti, že Bára Basiková je jednou z našich nejlepších
zpěvaček. Při poslechu této skladby člověk úplně vidí majestátní sopku
Stromboli, podle které se Pavlíčkova družina pojmenovala. Mimochodem,
sopka je stále aktivní, narozdíl od kapely... "Já ti dávám, dávám" už
má klasický text z dílny Josefa Novotného a trochu složitější,
experimentálnější strukturu - střídají se uvolněnější úseky s
procítěným Bářiným zpěvem s úseky s expresivnějším projevem a opět
dojde na hlas Michala, víceméně v oněch rozevlátějších pasážích.
"Třesky, plesky" - jaký název, takový text, pořád dokola, i tady
funguje zpěv jako další nástroj, a jako další nástroj se výrazně
prosazují klávesy, které posunují Stromboli do trochu jiných, snad
uhlazenějších sfér. "Bezejmenná" začíná trochu ulítlejší pasáží, po
chvíli se ale opět ke slovu dostává Bára a poprvé interpretuje verše
básníka Christiana Morgensterna. Verše hodně netradiční - ostatně
německý poeta je poměrně známou osobností a většina asi dobře ví, že
jeho tvorba je přinejmenším hodně zvláštní. Nicméně k hudbě Stromboli
právě jeho slova padnou dokonale.
Strana číslo tři zachycuje kapelu na vrcholu tvůrčích sil. Studiový
záznam lyričtější polohy kapely přináší pět famózních songů, ve
kterých se objevuje další řada hostů, kteří se na jejich vyznění
výrazně podepsali. Prvním je Vilém Čok, který svým „čokujícícím“
hlasem doprovází Báru v "Carmen", otextovanou Zuzanou Michnovou. Vilda
tady dokazuje, že kromě uječené estrádní polohy dokáže podat i
precizní pěvecký výkon a je jen škoda, že se do podobných
dobrodružství nepouštěl častěji (i když jeho čas ještě přijde na
čtvrté straně). Nejrockovější píseň z pětice jede v poměrně svižném
tempu, zvuk je masivnější než v následujících baladách a zazní dokonce
housle Ivy Bittové. "Villa Ada", jediná bez textu, jen s Bářiným „aaaaáááá“
navozuje pocit éterična, průhledna a zasněnosti. Největším hitem této
strany je určitě "Veliké lalulá", další Morgensternův text, tentokrát
na šachové téma. O zpěv se střídají Pavlíček s Basikovou, kytara zní
místy akusticky a bicí jsou hodně umírněné, jakoby jen dokreslují
náladu. I "Košilela" je otextována Morgensternem - „docela osiřela
košilela...“ - a Bára opět dokazuje jak výjimečnou zpěvačkou je.
Trochu rockověji jede "Houpací židle na opuštěné terase", Bára sahá k
hlubším polohám, hojně se prezentují syntetické zvuky kláves a skladba
uteče - díky krátké stopáži - jako voda.
Poslední strana je jednoznačně nejrockověšjší, svého času i metalisti
akceptovali hitovky "Ivanhoe" respektive "Ó hory, ó hory". V "Ivanhoe"
se k mikrofonu postavili dokonce Pavlíčkovi synové Jan a Michal,
samozřejmě s podporou svého otce a znovu i Viléma Čoka. Inspirován
románem Waltera Scotta textoval Josef Novotný a před námi ožívají
dávné rytířské souboje. Zarytí fanoušci umělečtější tvorby skupiny
tuhle skladbu příliš nemusí, vadí na ní snad trochu kabaretní zpěv
obou chlapců i Vildy Čoka, ale mě se líbí mnohem více než následující
"Na koni". Tu mám vlastně nejméně rád z celého kompletu a důvodem je
její předchozí znalost ze sampleru "Posloucháte Větrník... 2".
Kdykoliv znám nějaký song z předcházejícího nosiče, působí na mě v
kontextu následného řadového díla jaksi nepatřičně. Takže ať dělám, co
dělám, nenadělám nic (smích). "Kvůli ní" a opět změna autorského i
pěveckého týmu. Bára bere jen malý prostor, ten zásadní patří
Michaelovi Kocábovi, zároveň také autorovi slov. Text je hodně vážný -
osobní zpověď po ztrátě blízkého člověka. Hudební doprovod se slovy
výborně koresponduje a Kocáb podává excelentní pěvecký výkon. A ten
největší nátěr nakonec. "Ó hory, ó hory", hymna která se rozjíždí
pozvolna, aby na konci refrénu gradovala frenetickým řevem Vildy Čoka.
Skladba má chytlavý nosný motiv, jehož několikeré opakování se rychle
dostane pod kůži, stejně jako hypnotický refrén vzdávající hold
přírodním velikánům. Pro mě jsou „hory“ jednoznačným vrcholem
dvojalba.
I obal dvojdesky zaslouží krátké zastavení, protože na dobu vzniku je
poměrně vydařený. Fotky z live vystoupení kapelu dobře charakterizují,
sleeve-note Josefa Chuchmy není zbytečná (v době vydání alba byly
podobné záležitosti většinou spíše k smíchu) a sestava je uvedena do
nejmenších podrobností. Titulní strana je provázána se zadní stranou
rozvíracího obalu - vpředu je stěna sopky ještě před erupcí, vzadu už
začíná praskat a pomalu k ní směřuje.
Stromboli určitě svého času patřili k nejzajímavějším domácím
projektům. Bezejmenné dvojalbum je svědectvím o jejich začátcích.
Materiál na dvojalbu působí poněkud roztříštěným dojmem - málokdo by
asi hádal, že první a čtvrtou stranu nahrála tatáž skupina. Ale já v
této roztříštěnosti nevidím problém, deska ukazuje skladatelské
schopnosti Michala Pavlíčka v širokém spektru od jazzrocku po rock
agresivní. I po těch více než dvaceti letech má tohle dílo stále co
říci a já se k jeho poslechu rád vracím. |
>>>
E n g l i s h >>>