Solidní pop rock, vinylový průser Jsou desky, které z čistě
hudebního hlediska nejsou špatné, jenže způsob jejich fyzického
provedení lze označit jako strašlivý. Je to také tento případ, ovšem
ještě než budou podrobně osvětleny příčiny krachu, věnujme několik
málo odstavců samotné hudební náplni.
Skupina Wohnout má za
sebou několik málo vrcholů, ale také jeden zřetelný propad. Zatímco
alba jako "Zlý noty na večeři", "Pedro se vrací" nebo "Polib si dědu"
jsou téměř vzorovou ukázkou toho, jak lze v optimálním případě dělat
hitově laděný, komerčně úspěšný, ale přitom i vkusný a dobře se
poslouchající bigbít, následný "Karton veverek" přinesl spíše
nepříjemné poznání, že pouhé dvě až tři solidní písně nemůžou
zachránit často podprůměrný zbytek. Další album "Našim klientům" mělo
co napravovat a prvotní dojem z něj mohl být pro někoho rozpačitý,
časem však dozrálo dostatečné množství hitovek, které přece jen
vychýlily kyvadlo na tu lepší stranu.
Aktuální počin pokračuje
právě v této linii a definitivně tak dává zapomenout na šest let starý
omyl. Pánové sice v posledních letech lehce vyměkli a ani nyní
nepřinášejí nic extra tvrdého, jejich spíše uvolněný a převážně
pozitivně naladěný pop rock ale funguje velmi spolehlivě. Soubor klade
důraz na melodicky silné písně a v tomto se mu většinou daří, i když
se současně vkrádá i méně příjemný pocit, že jednotlivé songy jsou si
vzájemně podobné, často předvídatelné a pospolu tvořící zvukově i
rytmicky lehce monotónní celek. Pokud lze v něčem vycítit rezervu, jde
hlavně o nepříliš nápadité kytarové aranže, které s výjimkou první,
poslední a také prostřední „baumaxovské“ položky působí poměrně
tuctovým dojmem. Není to však na úkor zjevných hitů.
Odvěkou
samostatnou kapitolu v konání této kapely představuje zpěv, s
nadsázkou označitelný jako notně zesílený šepot. Těžko určit, zda
bratři Homolové učinili nějaký pokrok nebo zda si člověk na jejich
osobitý a specifický projev za ty roky už natolik zvykl, přesto je
možné tvrdit, že z někdejšího nedostatku se stala skoro až přednost.
Něco víceméně podobného platí také pro sice nijak zázračné, ale dobře
přiléhavé, naprosto srozumitelné a místy i vtipné texty.
Soubor
tentokrát zvolil tak trochu netradiční taktiku, kdy některé písně
zveřejnil s hodně nebývalým předstihem. Už někdy v předloňské sezóně
byl obrazově zpracován a koncertně obehráván tanečně svěží popík "Díky
moc". Na něj o něco později navázal podobně laděný "Barbie song", po
varování od mimoňů z Mattela vynuceně přejmenovaný na "Barbíno?", kde
si pánové utahují z barbíny, které vadí, že „si nenalakovala drápy, že
je moucha v kapučínu, že jí došly bonbóny“. Obě tyto obstojné hitovky
na albu dobře plní roli čehosi již dříve důvěrně známého.
Jejich neméně hitová konkurence však dorůstá s
každým dalším poslechem. Hned vstupní pozdrav "Dobrý den" funguje coby
silný a nadupaný otvírák, zajímavý pestře různorodými a proměnlivými
kytarovými i vokálními motivy. Následuje další neodolatelná píseň
"LSD", jejíž hitovost ještě více zdůrazňují protažené koncovky
některých vět a dále vylepšuje funkčně jednoduchý refrén, při němž se
vskutku chce „do rytmu bubnů kejvat hlavou“. Další potenciální megahit
představuje "Fanynka", v refrénu pojatá jako duet s nadšenou
obdivovatelkou, která „chce si zaplavat“ na koncertě a proto „vrhá
střemhlav se do moře hlav“, když především poslední minuta písně se
vzpíná do neskutečné melodické extáze. Vcelku solidně dopadají i
některé další písně.
Vítané osvěžení přináší kratší popěvek "Kretén",
kde host titulovaný coby Xavier z Baumaxu zpívá o předstírané
nenávisti účinkujícího vůči jeho aplaudujícímu publiku, stejně jako
finále v podobě asi nejvíce vybočující titulní hitovky "Laskonky a
kremrole", kde naopak hostuje trio Uche Sumsalmul z Turkmenistánu,
hrající na banjo, ukulele či „jakési hvízdací náčiní“.
Pominout
nelze ani kontroverzně vnímatelný obal, ovšem ještě zajímavější je
skutečnost, že poprvé v dějinách tohoto souboru vyšel také vinyl. Ten
se ale hrubě nepovedl.
Je to zhruba pět let, kdy některé
komerčně úspěšné české soubory začaly objevovat vinylové desky.
Zatímco zkušené kapely Olympic, Jasná páka, Žlutý pes, Mňága & žďorp,
Tři sestry, Kabát, Lucie či J.A.R. se na tento nosič vrátily znovu po
mnoha letech, stejně jako Plexis a Znouzectnost, věkově většinou
mladší skupiny Tata Bojs, Vypsaná fiXa, Krucipüsk, Kryštof, Chinaski,
Mig 21 a nyní tedy i Wohnout počaly k vinylu přičichávat vůbec poprvé.
Hned v několika případech je ovšem naprosto zjevné, že některé tyto
kapely s tímto formátem neumějí pracovat, nemají s ním zkušenosti,
nevědí si s ním rady a někdy k němu ani nemají skutečně srdeční vztah.
Vinylová edice v jejich podání není čímsi prvořadým a samozřejmým,
jako je tomu u ortodoxně hardcore-punkových souborů, ale spíše něčím,
co vychází z domnělé nutnosti vyvolané diktátem dnešní doby. Pro
kapely plní vedlejší roli doplňkového prodeje k CD, pro fanoušky může
jít třeba o suvenýr z koncertu. Odtud pramení občas odbyté provedení a
amatérské chyby, jako je tomu i tomto případě.
Klasická alba
české i světové hudební historie se vyznačují mimo jiné i tím, že mají
naprosto přesně dané a nikdy neměnné pořadí skladeb. To znamená, že
pokud chce někdo vydat CD a posléze i LP, již při sestavování CD by
měl myslet na to, aby pro účely LP byla nahrávka snadno rozdělitelná
na dvě přibližně stejně dlouhé strany, a to samozřejmě při zachování
sledu písní. Dodatečně přehazovat songy tak, aby se nějak vešly na
vinyl, nepůsobí vůbec dobře.
Současně platí, že pokud lisovna
vinylů doporučí určité optimální hrací časy pro jednu stranu desky,
což je kolem 20 minut, není třeba to brát zase až tak vážně. CD o
délce 55 minut je sice pro vinyl již docela dlouhé, ale kvůli tomu
není třeba vynechávat hned čtyři skladby, což se stalo zde. Minimálně
dvě písně navíc by se na desku v pohodě vešly a zcela nepatrný rozdíl
v kvalitě zvuku by poznal asi jen málokdo. Jak naznačuje srovnání
obalů kompaktního disku a gramofonové desky, zde konkrétně jsou
vynechány tři opravdu nejslabší písně alba, jichž tedy netřeba tolik
litovat, žel tou čtvrtou jsou povedení "Vojáci", kteří naopak patří k
vrcholům CD verze. Další chybou je fakt, že v sekci „hosté“ zůstávají
na obalu ponechány údaje o jedné písni, jež na LP chybí.
Všechny výše uvedené nedostatky jsou však zanedbatelné oproti
nepříjemnému poznání, že zatímco obal uvádí název songu "Nářadí na
dobrou náladu", z drážek vinylu se ve skutečnosti ozývá skladba "Velmi
inspirativní", původně patřící k oněm nezařazeným. Údajně si toho
nevšiml někdo ze studia Sono, možná tedy přímo slovutný Milan Cimfe.
Ruku v ruce s tím jde doprovodný fakt, že naprosto stejným neduhem
trpí také textová příloha a etiketa. Jde zřejmě o vůbec největší
vinylový průser od dvacet let starého trapasu, kdy na sedmipalcovém
splitu extrémních těles Agathocles a Plastic Grave se nedopatřením
objevila skladba Temple Of Sorrow, čili úplně jiné kapely. Tentokrát
je tedy chyba o něco menší v tom, že jde „pouze“ o jinou skladbu téže
formace.
Jestliže na vinylové verzi jsou vynechány převážně
nejslabší položky, mohlo to být zárukou toho, že čistě po hudební
stránce bude LP zajímavější jízdou nežli stejné album na CD. Vzhledem
k ležérní realizaci, namísto radosti působící spíše bolehlav, tomu tak
žel není.
>>>
E n g l i s h >>> 
