|
>>>
MILOŠ | 2007-05-17 >>>
PULS
"Bigbít je pořád v nás!"
r o z h o v o r s J i ř í m
K u b o v s k ý m a J i ř í m Z i
c h e m
V 80. letech bylo v Československu hodně skupin, na které se
dnes již zapomnělo. Někdy byly docela průměrné, jindy špičkové. V roce
1999 vydala skupina Puls CD "Bigbít je v nás", které obsahuje skladby
z let 85-91. Když jsem se k tomuto cd dostal, uvědomil jsem si, že
tohla je jedna z těch špičkových, ale zapomenutých a
nedoceněných kapel. Bylo to pro mě silný zážitek setkat se s
muzikanty, s jejichž
 hudbou
jsem vyrůstal. O Puls, metalové scéně v 80. letech a jejích proměnách
jsem si povídal s Jiřím Kubowským (zpěv) a Jiřím Zichem (kytara).
Když se před asi osmi lety znovu dala na jistou dobu dohromady
brněnská kapela Puls, většinu příznivců metalové muziky to nechalo
chladnými. Tou dobou byla někdejší sláva skupiny dávno zapomenuta.
Nutno však dodat, že nesahala daleko za hranice jižní Moravy. Kapela
tehdy svůj krátký comeback okořenila vydáním cédéčka se svými hity z
80. a počátku 90. let, které se dokonce dočkalo i licence v zahraničí.
Kromě tohoto CD po kapele zůstal jeden 7" singl (jeho recenzi najdete
v příslušné rubrice) a rozhovor pořízený v roce 2001, který vám nyní
nabízíme k přečtení.
Jak došlo k tomu, že jste neměli vydané žádné oficiální nosiče? Vždyť
na konci 80. let vydalo hodně skupin desku nebo aspoň singl. Kapely,
kterým vyšel alespoň ten singl se tím tak nějak zvěčnily, alespoň ti
lidi, kteří ho doma mají tu skupinu pamatují. A to i když často nešlo
o nějak výjimečně dobrou skupinu. Copak se nenašla žádná firma?
JZ: Myslím, že to je tím, že jsme se nikdy nikam moc necpali, byli
jsme takoví skromní. Nijak silně jsme o to od vzniku kapely, v roce
1984, nebojovali.
JK: Pak se to začalo měnit, politika. Dřív bylo něco jednodušší, něco
složitější. Lidi tenkrát bláznili po metalu, vlastně skoro všichni
mladí byli fandové metalu. Potom ten zájem rychle mizel. Je fakt, že
se otevřely možnosti jít do studia a něco nahrát.
Znamená to, že jste něco nahráli?
JK: Polovina věcí z toho CD byla nahraná dřív. Ta druhá půlka byla
nazpívaná Pepou Nyklem. (pozn.: nový zpěvák, který do skupiny přišel v
roce 1990. Do té doby zpíval Jiří Kubowský)
JZ: Tenkrát - v roce 1990 - jsme nahráli celý album. Ale nikdy
nevyšlo.
JK: Hodně záleželo na tom, kdo přišel dřív. Kapela potřebuje manažera,
kterej by se o tyto věci staral. Třeba Titanic ho měl a taky to dotáhl
daleko. Zrovna tak Kern. Když si tenkrát kdosi ve firmě poslechl naši
muziku, tak si řekl, že už je tady Titanic a Kern, a to na Brno stačí.
JZ: Nikdy jsme neměli žádnou firmu. A potom, po roce 1989, se začaly
rozcházet naše osobní životy. Já jsem pracoval v cizině, Jirka taky
nechal muziku...
JK: To bylo hodně kvůli rodině, měl jsem dvě děti.
JZ: Takže to složení kapely se dost změnilo. Aniž bych se kluků chtěl
nějak dotknout, nebyl mezi nima nikdo, kdo by skupinu táhl. I proto
možná se to nevydalo.
Ale přesto hrál Puls dál?
JK: Ano, ale v jiné sestavě. Před šesti roky se rozpadli. No a
před dvěma lety jsme to dali znovu dohromady. Měli jsme pár koncertů,
ale ne moc. Zase to stejný, kapela potřebuje manažera. Ale i kdyby.
Všichni máme práci a už bychom nemohli tak pružně jezdit po kšeftech.
Ale bigbít je pořád v nás. Muziku potřebujeme, navíc pořád jsou lidi,
kteří si nás pamatují. Jsou i nějaký starý koncerty nahraný na
kazetách, takže to lidi trochu znají. Tenkrát občas někdo zašel na
koncert s kazeťákem... však víš jak se to dělalo. Ale samozřejmě ta
kvalita není dobrá. Takže nějaký ty starší věci jsme na to cd nahráli
znovu.
Kolik jste nechali udělat kopií?
JK: Asi 560. Jinak na ty koncerty přišlo docela dost lidí na to,
že jsme neměli moc času udělat propagaci. Ale jak už jsem řekl, není
manažer, všechno musíš dělat sám. Když nás někdo pozve, rádi přijedem.
Letos jsme hráli s Tublatankou, to byla dobrá akce.
JZ: Loni třeba s Arakainem.
Dá se to nějak srovnat s tím, jak to bylo tenkrát? Myslím teď a na
konci osmdesátých let. Je patrnej nějakej velkej rozdíl, třeba lidi,
co choděj na koncerty?
JZ: Jistě, ten rozdíl je velkej. Vždyť je to víc než deset let.
Podle mě se teď moc mladých lidí o tvrdou hudbu nezajímá.
JK: Metal se přesunul do klubů, koncerty, na který chodily tisíce
lidí, to už je dávno pryč. Tenkrát tady nehráli žádný cizí skupiny -
muselo se do Maďarska nebo do Polska. Dneska u nás skoro každej týden
hraje nějaká velká skupina z venku.
Tenkrát jste hráli hodně často, ne?
JK: Moc často. Dva, tři koncerty týdně. Hlavně tady, na Moravě.
JZ: Taky jsme byli párkrát v Praze. V Lucerně, s Merlinem, Vitacitem.
Ale hlavně tady, v Čechách jsme moc známí nebyli.
A byli jste taky na nějakých festivalech?
JK: Třeba tady v Brně byla taková větší akce, hráli jsme před TSA.
Taky Arakain tady byl. TSA byli lepší než všechny naše skupiny. Tak
jsme byli rádi, když nám potom řekli, že se jim naše muzika líbila.
Oni byli perfektní.
JZ: Taky jsme hráli na nějakých akcích na Slovensku.
V Praze bylo tenkrát hodně kapel, zdálo se, že tam to funguje dobře.
JZ: Jenže v Praze měli svoje skupiny. Jen málokdo se zajímal o
skupiny odjinud.
JK: Museli jsme dělit náš čas mezi muziku, rodinu a práci. Třeba
Arakain se už tenkrát rozhodl, že se budou živit hudbou. Ze začátku to
neměli lehký. Hodně skupin nakonec neuspělo. Arakain to zvládl
výborně, však vidíš, že jim to pořád jde.
Arakain dneska hraje dost jinak než tenkrát. Jejich hudba zřejmě
přitahuje i mladý fandy. Přišli se na vaše nedávné koncerty podívat
taky nějací mladí lidé? Nebo tam byli hlavně starší, kteří si šli
zavzpomínat?
JZ: Spíš ti starší. Připomenout, oživit vzpomínky. Arakain to s
tímhle má lepší. Jednak jsou z Prahy, jednak mají firmu, která na nich
nešetří. Tlačí je do televize, rádia, časopisů. Takže ta odezva tomu
potom odpovídá. Jsou to výborní muzikanti, výborná kapela. Ale není to
vždycky všechno.
JK: U nás je hodně dobrejch muzikantů, co mají skvělý nápady. Ale ne
všichni se prosadí.
Asi v roce 1988 jste byli ve Větrníku. Tenkrát tam byla taková soutěž,
hitparáda metalových skupin. Třikrát jste postoupili, což bylo
maximum, pak byla kapela automaticky vyřazena. A tenkrát to
poslouchalo hodně lidí. Ani tohle vám
výrazně nepomohlo?
JK: Nějak jsme to nedokázali zúročit. My jsme se spokojili s tím, že
na nás chodí hodně lidí. Teď to vidím tak, že to byla chyba. Ta muzika
musí být priorita, musí být na prvním místě. Pak taky na druhým a
ještě na třetím. Všechno ostatní se musí podřídit nebo jít stranou.
Rodina například. Pokud chceš být na špici, pak se toho musíš vzdát.
Naše koncerty byly dobrý, to nám stačilo. A přitom jsme si udrželi
rodiny, což je podle mě taky úspěch.
Určitě je. Co chystáte do budoucnosti? Bude někdy další CD?
JK: No, pokud si nějakej milionář vzpomene, že kdysi měl rád Puls,
tak místo dalšího bazénu nám dá nějaký peníze na další CD. Ha ha. Stát
se může všechno. Třeba tenhle rozhovor. Vlastně jsme se potkali díky
rozhlasovýmu pořadu, kterej jel před 12 lety. Takže stát se může úplně
všechno. Abych to odpověděl, moc často nehrajeme ani neskládáme.
Napadlo nás, že bychom mohli udělat pět až deset nových skladeb, ale
lidi stejně chtějí slyšet ty starý. Pokud bych něco udělal, přemýšlím
o tom, že bych vybral z nějakých starých kazet povedený nahrávky a
převedl je na CD. Samozřejmě by to nebylo v moc dobré kvalitě. Udělal
bych jen pár kusů, pro sebe a kamarády.
Tak ať se daří v každým případě, díky moc za rozhovor.
Fotografie: jkr.stavweb.cz/puls
Pozn.: Rozhovor byl veden naživo v Brně v roce 2001. |
