|
Celých dlouhých sedm
let musela čekat houževnatá divá horda MORTIFILIA masakrující svět
svými ataky z podzemí šumavské Sušice na svůj debutový výtvor, jež
se však nakonec podařilo vydat u španělského labelu. Album prošlo
křtem v loňském listopadu a předcházely mu celkem tři šmrncovní
demokomplety. V recenzi na ten minulý s názvem "Christ Hunt" (jeho
titulní kompozici a skladbu "Sacrificial Gore" z něj použila kapela
v novém hávu i na tomto albu) jsem mimo jiné vyjádřil myšlenku, že
zpívající kytarista František Knetl, kytarista Petr Turek,
baskytarista Standa Makrlík a bubeník Pavel Vrba tříbí vše, co již
bylo v žánrové subdivizi zvané death metal vyřčeno. To prakticky
platí i pro jejich oficiální prvotinu. Přičemž nadále, a možná ještě
ve větším měřítku než tomu bylo
 předtím,
platí též ta skutečnost, že z kapely sálá žánrový entuziasmus.
Nicméně ten nabral snad ještě větší rychlost a razanci střemhlavým
směrem do staré školy švédského death metalu. No a výsledkem toho se
stalo, že v jihočeském studiu Hellsound (patří spřízněným Avenger)
se čtveřici nakrásně podařilo odlít, vykovat a následně vycizelovat
agresivní, energický a přímočarý, letálně kovový a festovní materiál
severského střihu prosycený razantním motorickým rytmem, jímž se
jako ta pověstná červená nit vinou rychlost, melodika. Při jeho
vstřebáváni zcela zákonitě musí zasvěcenému, extrémně laděnému a
žánrově ortodoxně smýšlejícímu auditorovi opět, stejně jako tomu
bylo u předcházejících demopočinů, vytanout na mysli takové jiskrné
pojmy, jako jsou kupříkladu Dismember (ten snad ze všech nejvíce),
Unleashed, Vomitory či třeba ale též Entombed nebo Edge Of Sanity
(ba, ba, ani göteborgské technologie kalení smrtící oceli nejsou
sušickým na žádný pád cizí). Tedy stejné brutální podladění,
obdobná, disonancemi zneklidnělá harmonická sazba, efekty v
dynamice, zkrátka a dobře vše, co jsme vždy v těch severských
závanech smrtonosného muzicírování obdivovali. Já se nyní klaním
protřelým hudebním rafanům jménem MORTIFILIA za onen zde předvedený
žánrový esprit a ekvilibristiku, za suverénní ovládnutí jednak formy
a jednak danému žánru přináležejícího kompozičního řemesla. Inu, u
všech ďasů, po pravdě řečeno s obdivuhodnou mazáckou nonšalancí a
plamennou finesou se to animal impudens vyštafírovalo. A pak ta
infernální chuť...
VRATISLAV ŠANTROCH |
Duo ORCHESTRA se
pohybuje zdaleka již nejen v sušické rockové scéně teprve zhruba rok
a na většinu posluchačů působí v dobrém smyslu slova jako zjevení.
Je to však logické, pospojujete-li dobré muzikanty, kteří co do
nástrojového obsazení značně neobvykle a přitom nadmíru dobře
souzní. Dva studenti pedagogické fakulty si mezi sebe rozdělili
elektrické housle a bicí a výhradně s těmito nástroji produkují
experimentální alternativně instrumentální hudbu oscilující po plus
minus rockové ose mezi téměř thrash metalem a skoro vážnou hudbou.
 Kapela,
respektive takto orchestr vyrukoval hned zkraje své oficiální
existence se stejnojmennou demo nahrávkou, která však - alespoň co
do zvuku určitě - nedosahuje takových kvalit jako živé koncerty.
Nenahrávalo se studiově, nýbrž "na koleně", ovšem vzhledem k tomuto
faktu není zvuk úplně špatný, chybí mu však podstatné komponenty
jako hutnost, dynamika či bezprostřední náboj. Nahrávka tak o to
citelněji upadá po několika skladbách do monotónních vod a posluchač
se přestává soustředit, byť by jistě bylo na co. Houslista Vlk si
vyhrává s efektovými krabičkami, jednotlivé zvuky vrství a nahrávku
jimi probíjí, a tomu zdárně sekunduje Plánička se svou bubenickou
artilerií ovládanou takřka intelektuálně.
CD-R demo je nabízeno v obale s průměrně zvládnutou grafikou,
rozzrněným motivem počinu a základními informacemi. V případě
instrumentální kapely by neškodilo napsat ke každému názvu pár slov
a nastínit tak motiv songu, pakliže nebyl záměr skupiny nechat
výklad zcela na posluchačově fantazii. Na stejnojmenném demu
naleznete osm skladeb víceméně odpovídajících výše uvedenému popisu.
Uvažuje-li ORCHESTRA do budoucna o dostupnosti své tvorby širšímu
okruhu potenciálních posluchačů, pak doporučuji obsadit post zpěvu
kýmkoliv současné tvorbě přístupným a vnímavým, stejně jako místo
dalšího rytmického nástroje, tedy basové kytary.
Ať tak a nebo tak, každopádně se jedná pouze o demo, díky němuž
kapela svým originálním projevem oslovuje posluchače a mj. na jehož
základě poměrně hojně koncertuje. A o to jde (v tuto chvíli)
především. Svůj účel plní (ruku v ruce se selfmanagementem, který -
soudě dle počtu již odehraných a právě plánovaných koncertů - v
případě této kapely naštěstí funguje!). -FBB- |
"My jsme Slax -
bandička co přijela zahrát - voprášit kulturu - možná i pár hippíků
na+rat...". Tak přesně takhle začíná druhé oficiální demo kvinteta
SLAX, neortodoxní hardcorové party ze Sušice, která se jím hlásí po
necelých dvou letech od jeho předchůdce.
 SLAX
opět potvrdili, že se zcela definitivně našli a nějakých výrazných
změn se nyní nadějeme snad jen ve zvuku zaznamenaného materiálu.
Opět se nahrávalo v Hellsound Studiu mistra Jana Kapáka a výsledkem
není jen tak nějaký obyčejný sound, nýbrž "naprostý sonický
buldozer", který přehrnuje a šest stop pod zem zatlačuje veškeré
minulé nahrávky. Přece jen ale vyhrabme nyní tu předchozí, "Hard
Core Music For Beautiful People" a pojďme alespoň lehce
porovnávat... V nedávném profilovém článku kapelník Tony zmiňoval
asi nejzásadnější rozdíl mezi oběma počiny, kterým je celková
skladba materiálu. Zatímco "Hardcore..." bylo členitější, "Country..."
je víceméně kompletem. A je třeba mu dát za pravdu. Nyní se
nevybíralo zpětně ze starých pecek, ale skládalo přímo za účelem
vydání konkrétního dema. Z povedeného kompletu vybočuje cover verze
"TV Superstar" od nikoho menšího než největší sušické legendy
Brainworker (poslední model sestavy byl téměř totožný s dnešním
složením SLAX) a pátý track "Bioshock", ve kterém se kapela
povážlivě přiblížila současnému neopunkrocku. To především díky
Macánově velmi melodickému zpěvu v refrénu. Zpěvák na sobě vůbec
zapracoval, tedy nejen mohutným zvukem je nahrávka výš. Co do textů,
mohl bych mít opět dílčí výhrady k určitým obratům a spojením, ale
celek je dostatečně a jasně sdílný: Žijeme ve světě, který nás s+re,
ale úplně se tomu nepoddáme!
Jednoznačně hotová kapela SLAX pořídila více než ideální nahrávku
pro prezentaci. Její další osud nyní leží zcela v rukou managera!
Magie, to je výzva, tak do toho! -FBB- |