Slyšíte je? Chladné, studené,
melancholické, večerní. Tak bývá označováno album, které stejně jako
to minulé zdobí krásný název i neméně poutavý obal. Díky němu či
přiléhavě nebeskému vinylu a zejména se souhlasem Měsíce si vysloužilo
paralelně užívaný titul „modré album“. Ona vinylová modř možná není
vyloženě nebeského odstínu, celkové provedení však těší svou funkční
jednoduchostí, kde nic nechybí ani nepřebývá. Toto poznání představuje
milý posun nejen vůči vždy pečlivě realizovaným, ale občas i trochu
přebujelým titulům stejného vydavatele, ale především vůči u kolegy
zhmotněné a texty postrádající edici předchozí desky té samé kapely.
Brněnští Heiden začínali coby black metal inspirovaný lesními
muži z Trollech, následně však slezli z korun stromů a album od alba
se postupně vymaňovali ze žánrových stereotypů. Předpokládaným
důsledkem tohoto vývoje bylo čím dál větší zavržení ortodoxními
černokněžníky, ale také rostoucí oslavování ze strany publicistů či
vyhlašovatelů některých cen, jimž soubor nejprve připlul do jejich
obzoru vnímání a nyní mnohým z nich znovu mizí z dohledu. Příznačným
pro jejich tvorbu se stalo stále častější přidávání předpony „post“,
která ale nejen sama o sobě, ale také v kombinaci s dalšími slůvky je
spíše jen výrazem terminologické bezradnosti.
Každopádně musí být
naprosto zřejmé, že někdejší temný metal z jejich nahrávek zmizel
neznámo kam. Neodpustitelná zrada nebo naopak chvályhodný vývoj?
Především je třeba si říct, že na světě nikdy neexistovala, neexistuje
a nebude existovat hudba, která by byla dobrá či špatná pouze proto,
že je nebo není black metalem, obecně metalem či jakýmkoli jiným
žánrem. Pro posuzování kvality je tedy úplně jedno, zda tato kapela
hraje či nehraje black metal, ba dokonce i to, že jej v minulosti
hrála a později hrát přestala. Zároveň lze pozorovat značný rozdíl v
tom, že zatímco původně ostře thrashmetalový slovenský Gladiator se
již dávno vrhl do čisté komerce, Heiden zůstávají stále kdesi v přítmí,
ale zároveň nad vším hemžením. Přesně jako na fotce ty tmavé siluety
postav nad svítícím městem. Melodicky vstřícnější muzikou posluchače
zdánlivě lákají, jenže současně je, hlavně asi ty tvrdošíjně metalové,
spíše odpuzují, a stíhá je tak kupodivu daleko menší komerční efekt
než mnohé radikální potemníky, napojené na oddané zástupy svých
věrných.
Na svůj příběh jsou vskutku čím dál více sami. Mnozí
metalisti je odvrhli pouze proto, že už to není někdejší temný metal,
zatímco běžní posluchači středního proudu a hezkých melodických
písniček znají z komerčních médií jiné hrdiny a o těchto dosud nikdy
neslyšeli. Hlasující v různých cenách, ať už alternativních, rockových
nebo mainstreamových, rovněž často jedou ve svých stereotypech. Soubor
tak momentálně pluje v jakémsi subkulturním či žánrovém vzduchoprázdnu,
kdy sice hraje něco, co lze snad i nějak konkrétně pojmenovat, ale
téměř ze všech stran je k tomu daleko. Původní posluchači je mnohdy
opustili, zatímco posledními alby nabraní hudební fajnšmekři se tímto
dílem rozdělili na ty, které to téměř neustálé baladění již přestává
bavit, a ty, kteří naopak s radostí sledují neustálý vývoj kamsi, a to
neznámo kam. Jako test metalové ortodoxnosti posluchačů je toto album
naprosto optimální, určené a doporučitelné je však hlavně svobodným a
nespoutaným milovníkům inteligentní hudby, nikoli zarputilým obráncům
žánrových zákopů.
Krátké intro "Slyšíš mě?" zaujme obalově
uvedeným, ale reálně neslyšeným textem, zatímco "Dva" obsahuje asi
nejvíce bigbítu, díky specifickému zvuku kláves mířícího někam do
sedmdesátých let, a počítačově upravený recitativ. Tím disponuje také
klipová a současně nejlepší a nejpestřejší píseň "Dryáda", jíž
konkuruje relativně energičtěji vrcholící "Sběratel". Unylou baladu "Vrány"
vylepšuje vypjatě rozezpívaný refrén a klavírní mezihra, zato "Za
horou" lehce tápe a baví ze všeho nejméně, naopak "Toulaví psi" v
rámci cajdáků patří k těm působivějším.
Pocitově intimní
atmosféra představuje znamenitý základ pro zajímavě vymyšlenou muziku,
kterou zkrášluje nádherný klavír a kde převážně odlehčené kytary se
jen místy decentně přiostřují. Trochu problematičtěji se však může
jevit otázka, zda to, co soubor tak pěkně vymyslel, dokáže také umně
realizovat, tedy vnést do nahrávky. Instrumentálně a zvukově se to
vcelku podařilo, jen ten zpívající Kverd má své zjevné hlasové limity.
Přestože zde předvádí svůj životní výkon, snahou o čistý zpěv žel
odhaluje právě ty rezervy, které z dřívějšího drsnějšího projevu
nebyly patrné. Přičemž již tehdy, v nedávné minulosti, kdy už zpíval
čistě, jeho zpěv lehce zanikal v důraznějším kytarovém hřmotu, zatímco
nyní, tedy obklopen o poznání jemnějšími tóny, působí mnohem
obnaženěji. Překvapivě se ovšem může jevit poznání, že jeho projev zní
rozpačitěji v těch klidnějších a naopak jistěji a pevněji ve
vypjatějších polohách. Pokud mu ale něco sluší vždy a je rozhodně
velkou předností celého díla, pak jsou to poetické verše o hvězdném
prachu, padajícím listí a stínech pod lampou, odehrávající se převážně
mezi soumrakem a rozedněním a hlavně kolem půlnoci.
Jednoznačně
nejklidnější a nejmelodičtější nahrávka v historii kapely představuje
odvážný vstup do dříve neprobádané oblasti, kde se aktéři teprve
rozkoukávají a znějí mírně nejistě. Možné srovnání nabízí třeba David
Koller, jenž si však v částečně příbuzné sféře počíná přece jen o cosi
suverénněji a vyspěleji, ovšem sáhnout lze ještě po jednom jménu.
Balada "Poslední list" totiž hlavně v refrénu zní vyloženě jako
naprosto typický Michal Hrůza, což může působit paradoxně také proto,
že mnozí posluchači posledních dvou až tří alb Heiden můžou tento
soubor považovat za součást alternativní kultury, zatímco onoho
hitmakera za nepřijatelného až podřadného představitele hudební
komerce. Na jisté podobnosti a vzájemné zaměnitelnosti to ale nic
nemění.
Přestože po předchozích klenotech lze toto album
označit za možná nejslabší za posledních několik sezón, i přes některé
menší nedostatky má schopnost převyšovat značnou část tuzemské scény,
růst s každým přehráním, neoposlouchat se, ba dokonce líbit se a při
vědomí dosavadního proměnlivého vývoje klást zvědavé otázky, co bude
příště. Bude je ještě slyšet?