ŽÁNROVÉ
CENY ANDĚL 2014 - 7. 4. 2015, Palác Akropolis, Praha & 15. 4. 2015, ČT
art, Česká televize
Na Vinyl Disk Musick se docela osvědčily reporty, tak v nich
budeme sem tam pokračovat, nicméně během let postupně upazaďujeme
nudný psaní o živých kapelách, který stejně nikomu nic neřekne, a spíš
jdeme po jádru věcí, tak jak to má přesycená scéna ráda.
Z
hlavního stanu do Prahy moc nejezdíme, je tam rychlej život, lidi na
ulicích pořád dokola řeší nový telefony, soudy, byty, žaloby, auta,
udání - je mi jich vždycky tak líto, že musím obratem zpátky na Šumavu,
kde stojí čas.
Dík tomu můžeme dělat desku třeba pět let, tak
jako tomu bylo v případě Asmodeus, jejichž právě 7. řadové album bylo
nominováno v Cenách Anděl 2014. Pozvání jsme přijali a přijeli, kdo
odmítá potenciální ocenění, popírá sám sebe.
V Akropoli jsem
byl naposledy na koncertě Vidiek, kteří tehdy valili comeback, a
Stratovarius, jejichž bubeník po každém úderu do bubnu točil mezi
prsty paličkami, prostě ještě v době, kdy jsem tam bydlel za rohem, a
to už 15 let není pravda. Překvapilo mi, jak je ten klub malý, vždycky
jsem bral vyprodání Akropole za jistý úspěch, ale vlastně jsem tehdy
nebyl a ani teď nebudu daleko od pravdy. Tenhle večer klub vyprodaný
rozhodně nebyl.
V Akropoli byla po stranách umístěna sedadla
pro nominované, parket před zvukařem pak přenechán veřejnosti, které
se však sešlo nemnoho. Předávání cen prostě není všechno, výběr
zajímavých kapel byl pro potenciální příchozí klíčový. Nepřišli.
Logicky. Taky bych nevážil cestu - a to hypoteticky dokonce ani před
těmi 15 lety - na skupiny ražení EzyWay, eFeM, MAAT, Memphis, FROM a
Zylwar, o kterých jsem v životě neslyšel ani slovo, a že nejsem zcela
bez přehledu dokazují například opakované bezúspěšné žádosti o
hlasování v různých kategoriích právě v žánrových cenách. Tohle ale
popravdě nebylo o žánru v toho nehudebního večera smyslu, tohle byl
underground mainstreamu. Skupiny a jejich nevhodnost umístění do mrtě
obratem rozebral
Bonus i
Žamboši - nominovaní a přítomní, kteří
tentokrát neproměnili. Mohli bychom je lehce nařknout z vendety vůči
akademii, potažmo organizátorům, ale lhali bychom sami sobě do kapes.
Oni proměnili alespoň zcela ztracený čas v úvahu, která tne do živého
a otevírá diskuzi.
Ovšem pojďme to vzít ještě obloukem alespoň
okolo sálu, nebo raději bloku, města, republiky, nic než národa.
Pořídíte si licenci nebo rovnou koupíte Ceny Anděl, zorganizujete je a
logicky se chováte tržně. Nejsou v rukou státu, ale soukromé osoby,
která dělá všechno proto, aby měl pořad maximální sledovanost v
televizi. Nejde o ceremoniál v sále, tam jsme chtěj nechtěj za
statisty, jde o konečný podnikatelský produkt, u kterého je klíčová
právě sledovanost a zahráváte-li si s něčím tak okrajovým, jako jsou
žánrové ceny, musíte nastavovat, jde totiž především o jakési malé
promo, řemeslně dobře zpracovanou dílčí televizní reklamu den před
těmi velkými Anděli.
Bylo by úžasné nechat na vyhlášení zahrát
rok staré vítěze, prostě v okamžiku každého vyhlášení by byla zároveň
známa dramaturgie následujícího roku, ale pořad by zřejmě neměl
takovou celkovou sledovanost, jako z výše uvedenými papundeklovými
soubory. A nechme stranou, že některé vcelku obstojně ovládaly své
řemeslo - byly a jsou nezajímavé, neosobité, nikdy v životě by pro ně
žádný zdravý a senilitou nestižený žánrový akademik dobrovolně
nehlasoval.
Pro televizní národ jsou však vyhovující, v
podstatě žádané,
okraj tady zcela prvoplánově supluje jejich neznámé jméno, a zjevně
proto tam hrály. Televizní národ nebudou obtěžovat, ten bude naopak
žehrat na vstupy jednotlivých vyhlášení do živé produkce, která byla
televizním divákům ušita na míru. Ewa Farna toho večera pod pódiem pro
ně bude informací číslo jedna, nikoliv to, že vyhráli třeba nějaký
Kalle s živou nahrávkou z nějaký - no považte - místnosti.
Je úplně jedno, že každá z nominovaných kapel by byla okamžitě schopná
vstát ze židlí a jít zahrát na erár jako bohyně svébytné hudby, udělat
z ceremoniálu nezapomenutelný zážitek, ale ve skutečnosti by o něco
takového stála jen menšina, která většinou televizi ani nevlastní, a
tak jsme si dali večírek více či méně jako rukojmí televizního záznamu
pro masy, který se často natáčel opakovaně, třeba když se někdo otočil
při přebírání ceny, mluvil potichu nebo významně prořídl už tak
poloprázdný sál.
Záznam v televizi byl samozřejmě profesionálně
sestříhaný
včetně krátkých audio i vizuálních ukázek z alb, tedy dalších
záležitostí, které přímo v Akropoli citelně chyběly, nicméně tenhle
servis už zjevně nebyl - v rámci vzezření konečného produktu - zcela nezbytný.
Z jakého důvodu se na obrazovku nedostaly obaly nominovaných alb, je
na pováženou, pokud tam mohly být záběry z obskurních festivalů.
S Asmodeus jsme dostali Anděla v kategorii hard &
heavy, vystoupali na pódium a užili si dunění
vlastních srdcí, což Miloš Bešta národu upřímně přiznal. Vážíme si
toho a nesnižujeme jistou prestiž této ceny, která je minimálně
uznáním, určitou reklamou a doporučením alba, o kterém by se někdo
jinak třeba nikdy nedozvěděl.
Bratři Ebenové napsali kvůli své nepřítomnosti skvělou řeč, kterou
přečetl jejich vydavatel, a Hanba, která excelovala v kategorii hard
core - punk za cenu poděkovala, prostor využila k antifašistické
osvětě a sošku nepřevzala, protože by jí to příslušná scéna
neodpustila, nevědíc jak si s takovou věcí poradit. Nekritizuju ji,
jako každá má svá dogmata a mantinely - v tomhle případě z pyramid a
nábojáků, nicméně žánr Hanby se do Andělů dostal jaksi mimoděk a snad
jako vůbec poslední, a absurditou jeho vzniku je v podstatě prostá
neznalost faktu, že hard core - punkové kapely velmi často
upřednostňují své texty a životní postoje před samotnou hudbou. A řeč
je o cenách primárně hudebních, ne literárních či myšlenkových. A
právě myšlenky vykořeněné ze společnosti podobné ceremoniály,
společenské konvence a ceny direktivně drtí, nikoliv s povděkem
přijímají.
Článek byl ohlédnutím za večerem z pozice jednotlivce realizačního
týmu oceněného alba, nabídnutím dalšího úhlu pohledu do veřejné
diskuze o ceremoniálu, jeho smyslu a úrovni. Ale možná schází resumé.
Může být jednoduché a zároveň abnormálně sci-fi. Než dále
dramaturgicky takto, pak licenci postoupit státnímu sektoru, jež by
mohl být přísným dohledem aktualizované akademie, která by svým dobrým
jménem ručila za dramaturgii večera a vůbec celé ankety. Transparentní
finanční ohodnocení veřejně pověřených organizátorů proti odvedené
práci. No ovšemže, utopií byl i komunismus.
Proč by se měl
někdo zbavovat licence či vlastnictví, proč by mělo být v zájmu státu
nebo ministerstva kultury tuto jistě draze odkupovat? Pravděpodobně se
tedy budeme muset se současným modelem smířit, stejně jako s tím, že v
jiných cenách je sponzorem dokonce OSA; v dalších je pak oceněním
nadšenecká vinylová kompilace, minimalistická stylová plaketa, anebo
pouhopouhá tapeta pozadí webu, kde rok co rok přibydou obaly desek
(sic!) vítězné desítky. Vyhlášení je takové, anebo žádné. Vyvíjí se,
často k horšímu a někdy ztratí nadhled úplně. Každý pořadatel
jakékoliv akce chce prosadit především svoje koně - ať už co do žánru
nebo přímo kapel - a míru, kdy už je za obecně přijatelnou hranou,
není těžké přestřelit. Tady se to stalo, na pódiu stanul téměř
kompletní domácí arzenál pořadatele, moderátory uváděn nesrovnatelně
erudovaněji, než skupiny nominované, potažmo vítězné. A výzva k
respektu muziky od jedné z balíčku skupin vyzněla jako královská
parodie na celou dramaturgii večera, který zakončil speciální host,
skupina Visací zámek, a sice třemi skladbami. Každý dramaturgicky
nespokojený může svými možnostmi poukázat, vybídnout k zamyšlení a
do budoucna požádat o důležitý nadhled. To se zatím děje a čím víc
hlasů, tím větší důraz a váha. Nelze generalizovat ani přehnaně
moralizovat, každá cena má své bezmezné stoupence i tvrdé odpůrce,
někomu vyhovuje zcela, někomu částečně a někomu vůbec. Každopádně lze
vyslovit svůj názor, ozvat se, zareagovat.
>>>
E n g l i s h >>> 
