|
>>>
LADISLAV OLIVA | 2014-01-07 >>>
 KRUCIPÜSK
"Boombay"
LP (2013|11|08 Krucipüsk)
Crossover přehlušený estrádou
Liberecký Krucipüsk
překvapuje značnou aktivitou a pouhý jeden rok po rozdílně přijímané
předchozí desce
KRUCIPÜSK
"Rodinnej diktát" se připomíná další
novinkou, která zavání možná až zbytečnou uspěchaností. Někdejší
přednosti souboru se totiž propadají neznámo kam.
Na první
pohled zaujme nejen výrazná obalová stylizace, ale i zjištění, že
Tomáš Hajíček shodil většinu svého obličejového ochlupení. Současně s
ním však pozbyl dalšího kousku skladatelského umu, neboť je zjevné, že
poslední čtyři alba jsou jen stínem těch předchozích. Ostatně se není
čemu divit, když ta nejstarší nahrávaly až na zpěváka odlišné sestavy
muzikantů.
Úvodní jakože srandovní blbůstka "Ó má ves" slouží
hlavně jako odstrašující varování před tím dalším. Přestože album jako
celek se vyznačuje částečnou odlehčeností, naštěstí nechybějí ani
náležitě tvrdé songy, zejména titulní "Boombay", kde se mísí bumbání,
bomba i indický Bombay, dále "JazzAeroBig" nebo "Jelen", žádný z nich
ovšem nepřekračuje parametry běžného průměru. Nepatrně lépe dopadá
patřičně rychlé a nářezové "Avonojo", vrcholící lehce bláznivým
dovětkem, naproti tomu asi největší propad tvoří nudné "Kotě". Tutéž
hrozbu představují oba nad sedm minut natažené a v tomto směru
zbytečně rozvláčné songy, nicméně "Paráda" má alespoň jakousi
specifickou atmosféru, kterou ještě více stupňuje ponuře psychedelická
a v rámci dosavadní tvorby poněkud vybočující "Brána". Naprostý
kontrast vůči ní ztělesňuje závěrečný poklidně baladický "Ráj", jenž
vybavený dětským sborem Koťata připomíná spíše nějakou vánoční besídku
Svěráka a Uhlíře.
Pestře pojatý a výrazově svobodomyslný
crossover se může opřít o zdařilý zvuk či různorodé aranže, včetně
místy použitých dechových nástrojů. Nadále snad přetrvává i letité
Hajíčkovo charisma, jež se promítá též do osobitě pojaté slovní
potravy, částečné rozpaky ale nepřehlušuje. Možná by pomohlo méně
mňoukání či jiného pitvoření, méně umělé stylizace, méně laciné
estrády, méně snahy bavit za každou cenu, a naproti tomu znovu více
přemýšlet o hudbě.
„Kritikou neprojdem“, naznačuje jeden z
textů, a v případě této recenze má poloviční pravdu. Album žel
nenabízí ani jednu opravdu povedenou skladbu, a proto nedosahuje
kvalit předchozích dvou alb, natožpak vynikajících nahrávek z druhé
poloviny devadesátých a první poloviny nultých let, v čele se zřejmě
nepřekonatelným vrcholným opusem "Druide!", a svou nevýrazností a
rozbředlostí připomíná spíše dvacet let starý debut "Ratata" nebo
mnohem pozdější "Ahoj". Na druhou stranu, pořád ještě je to o něco
lepší než drtivá většina tuzemského agrobigbítu, s jehož představiteli
se tato skupina často paktuje a na jejichž úroveň bývá trochu neprávem
stavěna.
Velmi potěšitelný faktor opětovné gramodeskové edice
vylepšuje poznání, že oproti minulému vinylu nechybějí texty, zároveň
se však lze ptát, proč pánové lépe nepromysleli pořadí skladeb,
protože obě strany desky disponují navzájem výrazně odlišnou délkou. |
>>>
E n g l i s h >>>