Tepající, psychedelikátní album kapely z masa a krve. Zatímco minulé, duchařské
album "Formulae" bylo pozvolným rituálním téměř armagedonem dekadentně
sofistikovaného electro black metalu, a nepochybně variabilní,
dospělou a zralou kolekcí, o necelé dva roky mladší novinka
"Fascinator" stoupá jak mocný dým jointů ještě výše k blackmetalové
nirváně.
"Formulae" se třpytily čitelným, čistým soundem, či
chcete-li jmenně a místopisně Hellsoundem, respektive Jihosoundem.
"Fascinator" prošel stejnou stezkou, odlišná cesta nastala při
masteringu – Ecsona Waldese následoval Ondřej Pospíšil, který docílil
obdobně velmi slušné práce, nejen k čemuž nabádal předpoklad jeho
statusu živého zvukaře kapely.
Z víceméně studiového projektu
se totiž vloni v červnu stala po mnoha letech opět živá
kapela a v tomhle duchu došlo k nahrávání skladeb a jejich zvukové
podobě. Tedy sound je tvrdý, úderný, čitelný, vzdušný, zpěv pak opět
beze zbytku srozumitelný v každém zákoutí alba.
"Fascinator" je deskou
povšechně ostrou, svižnou, živou, ukovanou do potřeb živé performance,
bez sáhodlouze zdržujících kudrlin. Ale zdaleka není osekaná na kost,
aby nedošlo k mylnému výkladu.
Třeba hned začátek alba
plnomocně evokuje sólovku Necrococka, originální rukopis nelze
jednoduše odpárat jak sepraný nášivky z džísky. Po úvodu titulky však
začne cedit slova přes nemilosrdný výraz předák Štorm a je pověstně
vymalováno. Nepolevuje fascinace halucinogenem přírody, mocným
šumavským brlohem, a vůbec kompletním spektrem nadpřirozena z toho
všeho vyvěrajícím.
Následující "Psychoparasit"
je opět klasickým duchařením z počátku skladby a v jejích refrénech.
Vzápětí však paralyzovaný posluchač dostane vřele tepající, rytmicky
pleskající, běžeckou věc, výprask par excellence. Tohle je návrat ke
kořenům. Syrově primitivní v nejlepším slova smyslu.
Před
vydáním fyzického nosiče se venku objevily tři skladby, jakési
digitální singly. Kromě již zmíněné titulky "Fascinator" jmenovitě
songy "Ve věži ticha" a "Estetika ďábla". V prvním případě jde o
rekapitulaci neradostného života, zpověď přímo ze strašidelné márnice
v posledním možném levelu, ve druhém případě o maximální možnou
hloubku prožitku, která tu začíná tam, kde pro běžného smrtelníka
normálně končí.
O tom, že album je
tematicky propletené psychopaty, lidmi se sociální poruchou,
misantropy, antisociály, extrémně narušenými jedinci paraziticky
sžírající své vlastní okolí i sebe sama, svérázně pojednávají mj.
skladby "Linkola" a "Satanská nekrofilní porna". Když odhlédneme od
mistrného textu, v první jmenované mimochodem nelze přeslechnout
nadpozemské přechody a odkrývání bicích směřujících k naprosté extázi;
obé dokonalou metalovou pastvou. Ve druhé jmenované je pak uštědřen
rázný pohlavek psychopatům chorobně vykořeněným ze společnosti, a sice
formou jasného a sruzumitelného vzkazu – vztyčeným prostředníkem
buranismu, nevzdělanosti a veškerému skutečnému zlu z toho dnes a
denně pramenícím.
Songů ve středním tempu aby člověk na desce
vedle těch rychlých nyní pohledal. Na jeden ovšem natrefí na béčku v
podobě druhé skladby "Krokodil", která je horkým adeptem na další z
lahodných hitů. Gore a zombie text z útrob lidského těla a prostředí
milované Indie vše koloruje v srdeční záležitost.
Závěrečný song vinylu, "Espiritos
Creativos" byl opatřen vteřinovým intrem jak z instrumentálky "Mediální
kresby" z Jilemického okultisty; takřka tradiční existenciální track
byl nyní osazený refrénem vyrovnávající se s mortalitou smířlivě: "Umírání
nakonec je sladší než jsem čekal." A je to jasnej tip a mistrně
zvolená tečka sto osmdesáti gramové černé desky.
Digipack a
kazeta obsahuje ještě dvě skladby umístěné po klasické stopáži alba,
tedy jako jakési nepsané bonusy. Jako za starých časů, když končil
vinyl a nastupující CD měla kapacitou navrch a byla tedy takto
zvýhodňována. Obě skladby mají povahu bonus tracků, zvlášť závěrečná
"Lost In Fjords", epické ambientně-metalové malování nálady myslí
toulající se svobodně mocnými a dlouhými severskými fjordy.
Výrazivem a jadrnou
slovní zásobou obsahuje psychedelikátní album "Fascinator" jak nová
slova, která se začala skloňovat teprve nedávno, tak zřetelné odkazy
na minulé comebackové desky. Lyrická pastva symbolizovaná věčnou sírou
je nadále chrlena z hrdla nekompromisního. Hudebně, respektive jistou
dravostí se došlo místy ještě dál, přes již klasickou položku
diskografie "Vracejte konve na místo" až k samotnému pradávno
klasickému debutu "Ritual". Smrtící koktejl experimentálního black
metalu s propracovanou poezií vyšinutou jak sám tenhle svět.
A
ještě jednou v kostce se samými šestkami. Refrény jsou klasicky stejně
silné a chytlavé jako jednotlivé sloky a mezihry. Kapákovy bicí vše
nadnášejí zcela přirozeně, pevně, s dokonalým citem pro stavbu skladby.
Necrocockovy chorobné harmonie se nad albem drží jak ranní mlha nad
ústavem. Kytary řežou a zdaleka nejsou prosté stylotvorných kartáčů.
Album jako celek díky své koncertní povaze může působit stručněji či
příkřeji, než minulé víceméně sólově sevřené desky, ale to není vůbec
na škodu; stran posunu je to vlastně výhra. Diskografie jde dál a
stále v plné síle, černě kovová značka rozhodně nestojí na místě a
dokazuje, že zjevně zdaleka nezazářila naposledy.
A na úplný závěr
odstavec k obalu. Getafold je z levé strany zalepený, fetiš je tak
stran masivnosti dotažený na samý vrchol. Na přední straně se skví
hodně barevný obraz, výjev z nitra excentrika vytvořený kombinací
akrylu, airbrushe a digitalizace, na zadní straně pak olej na plátně s
motivem skladby "Ve věži ticha". Uvnitř jsou na levé straně texty, na
pravé originálně popsaná sestava a pod tím vším linoryt ke skladbě "Estetika
ďábla". Jsem fascinován.
>>>
E n g l i s h >>> 
