|
>>>
BERRY | 2007-03-30 >>>
 ROOT
"The Temple In The Underworld"
LP (1992 Monitor)
Vítejte v chrámu vznešené kovové mystiky
Vyklepané tvrzení, že třetí
řadová deska (o kapele) rozhodne, sedí v případě Root jako příslovečná
prdel na hrnci. Rozhodla. Kapela se definitivně našla a současně
nahrála překrásné album, patrně nejlepší ve své historii. "The Temple
In The Underworld" je maturitní zkouškou se samými výbornými! Kde jen
začít oslavovat?
Živě si pamatuji, jak jsme tuhle desku (původně jsme ji měli jako
originální MC, ke gramodesce jsem se dostal až zpětně - ve své době
jsem na ni nikde nenarazil) točili s kamošem doma, v hospodě i venku a
nemohli jsme se jí naposlouchat! Ty bicí, jak hráčsky, tak zvukově
naprosto vyvoněný, ta ponurá atmosféra tajemna, ta mystická intra, ty
neuvěřitelně gradující skladby, ten neskutečně působivý vokál a v
neposlední řadě třeba i ten stylový obal (trochu na způsob kultovního
"The Oath Of Black Blood" od Beherit), to všechno na mě působí
fantasticky a prakticky úplně stejně silně jako před čtrnácti lety.
Po „intru“ ["Intro"], pro které byl použit (cituji) „klavírní úryvek z
klavírní sonáty č. 14 "Měsíční" op. 27 č. 2 Adagio Sostenuto“
(Ludwig van Beethoven), skočí „Casildina
píseň“ ["Casilda´s Song"] s majestátním vokálem a ke konci na kost
obnaženými naprosto smrtícími bicími (jak lahodným zvukem, tak
mistrnou hrou). „Chrám v Podsvětí“ ["The Temple In The Underworld"] je
variabilní střednětempová věc s mezi zuby ceděným vokálem průběžně
napínajícím posluchače s jakou další polohou vokálu Boss dovalí. Ovšem
na konci se finišuje a patřičně rychle solí. Hrací skříňka uvede
„Aposiopese“ ["Aposiopesis"], pomalou, ale o to (po všech stránkách)
procítěnější skladbu, při které se začnou vlnit i těžký, léta nehybně
visící závěsy v mý temný komnatě. Stranu A ukončí instrumentální
„samota“ ["The Solitude"], které vládnou tajuplné zvukové efekty
podbité klávesami.
Druhá strana začne „hlasy z...“ ["Voices From..."] ...Big Bossova
hrdla! Temné chorály stupňované strmě nahoru (nebo dolů?) vystřídá
rozměrná „zeď“ ["The Wall"], nejrozsáhlejší kompozice třetího alba,
která v sobě zahrnuje vše podstatné, jak to na něm Root tentokrát
nabízejí... Přicházejí „dávné bytosti“ ["The Old Ones"], které plynule
navazují na předchozí skladbu, ale jejich poznávacím znamením je
zatínání, krájení a porcování středního tempa. „Poselství“ ["Message"]
načne prohrabování strunami a rychlý střih vstříc pochodu, kterého je
radost se zúčastnit. Totiž zvolňuje a není vůbec jednotvárný. Bere
sebou všechny pocestné. „Moje jméno“ ["My Name..."] načne akustická
kytara postupně vyostřující náladu, do které vpluje tichý a klidný
vokál, chovající se poplatně popsané kytaře, která mezitím zase
graduje, vrací se zpět, z dálky se ozývá už jen lakonické „My name, my
name is death...“ a jehla za mírného větru pomalu opouští grandiózní
vinyl...
Mé tvrzení o neobyčejné síle materiálu nepřímo sdílí i kapela. Důkazem
budiž playlist švédského koncertu (viz. nedávná recenze double LP
ROOT "Capturing Sweden - Live In Falkenberg"), na kterém v roce jedna
zazněla překrásná třetí deska takřka z poloviny - znovu považte: "The
Wall" (koncertní otvírák), "The Temple In The Underworld", "The Old
Ones", "Message", "Casilda´s Song" a "Aposiopesis" - to je celkem šest
skladeb z naživo tehdy vůbec nejprovětranějšího alba.
Motiv obalu byl již přirovnán ve druhém odstavci a ač jsem porovnával
s jiným konkrétním obalem, v žádném případě se nejedná o ďasapustou
kopii. Vnitřní textová příloha je - stejně jako v případě předešlé
desky - opět psaná ručně nijak výjimečným rukopisem a opět bych k tomu
mohl mít jisté výhrady, ale zanechám jich, protože tohle album prostě
nemá chybu! Mám rád desky, kde se dá něco napsat naprosto o každé
skladbě a které jsou i po letech aktuální. Od této je v nenávratnu 15
let a stále zní naprosto jedinečně a ve svém ranku vpravdě nadčasově. |
