|
>>>
JOHAN | 2009-09-28 >>>
 PRAŽSKÝ
VÝBĚR "s/t"
LP (1988 Panton)
Nepoměrně lepší "Straka v hrsti" než Pražský výběr* v láhvi
Letos uplynulo neuvěřitelných
27 od vzniku jedné ze zásadních (a podle mnohých vůbec té nejvíce
zásadní) desky české rockové historie. V roce 1982 byl Pražský výběr
na vrcholu popularity – kvartet Michal Pavlíček (kytara, zpěv),
Michael Kocáb (zpěv, klávesy), Jiří Hrubeš (bicí) a Vilém Čok
(baskytara, zpěv) vydal singl
PRAŽSKÝ VÝBĚR "Komu
se nelení - tomu se ženění" / "Jo, já se mám, že je Olda přítel můj",
získal si zástupy fanoušků, ale žel i odpůrců. „Díky“ neúnavné snaze
„těch druhých“ nejen že nahrané album, které se mělo jmenovat "Straka
v hrsti", nevyšlo, ale kapelu navíc postihl zákaz a v roce 1983 se
musela odmlčet. Nahrané album kolovalo republikou na kazetách a
kotoučích, tradovalo se, že deska vyšla a hned byla stažena z prodeje
(to asi není pravda) nebo že vinyly byly vylisovány a zničeny (což je
možné). K oficiálnímu vydání došlo až v roce 1988, kdy komunistické
ledy začaly tát a kdy měl obnovený (už jen) Výběr na kontě eponymní
desku z roku 1987.
„Straka“ tedy vyšla s šestiletým zpožděním,
přesto to byla veliká událost a v „Jungmannce“ se před prodejnou
Pantonu stála nekonečná fronta. Každý šťastný kupec si pak dlouho
prohlížel obal, hlavně zadní stranu, na které našel koncertní fotku
kapely z roku 1988 pořízenou tak, aby nebyl vidět bubeník (Jiří Hrubeš
v roce 1985 emigroval, při dalším rozjezdu v roce 1986 jej nahradil
Klaudius Kryšpín) a hlavně vtipnou kresbu publika, na které se nachází
celá řada svérázných postaviček, Ferdou Mravencem počínaje a
hokejistou v bruslích konče. Titulní strana pak patří Arturovi
Ropotámovi, maskotovi kapely, který se nad Václavským náměstím prohání
na invalidním vozíku (a samozřejmě nemůže chybět ani na zadní straně
přebalu). Kamil Lhoták odvedl dobrou práci, ne už tak grafik (nebo
kdo?), protože na obalu schází řada podstatných informací, hlavně
sestava skupiny. Ani na vložený list s texty ne(z)byly peníze (nebo
ochota).
Popisovat dnes všech 11 skladeb se zdá být oním
pověstným nošením dřívím do lesa. Pochybuji, že by byť jediný čtenář
těchto řádků nahrávku neslyšel. Takže se pokusím podívat na album
podrobněji z trochu jiného úhlu. Skladby lze v podstatě rozdělit do
několika skupin – a kritériem pro jednotlivé kategorie budiž texty.
Jejich autory jsou F. R. Čech, V. Čok, M. Kocáb, J. Tomek, J.
Hiadlovský, M. Pavlíček a J. Novotný. Takový počet textařů by mohl
znamenat poměrně velkou ideovou roztříštěnost a ono tomu tak skutečně
je.
Z mého pohledu pocházejí nejlepší texty z pera F. R.
Čecha. Ten se vyřádil ve čtyřech skladbách ("Hrabě X", "Pražákům je
hej", "Můj koníček", "Zubatá") a všechny lze, samozřejmě nejen kvůli
textům, považovat za mega hity. Čechovy texty sice na první pohled
vypadají jako kravinky, ale při pohledech dalších v nich lze objevit i
nějaké skryté významy, které ve své době provokovaly celý cenzorský
stav. Samota Hraběte X (vcelku neotřele zpracované upírské téma) může
být samotou rockového hudebníka či člověka stojícího stranou dění,
Pražáci sice nezablouděj, ale většina lidí v době komunistického
zlořádu bloudila sem a tam, koníčkem uvědomělého občana by rozhodně
neměl být chov krys (zde se promítají autobiografické zážitky nikoliv
Čecha, ale Pavlíčka, který svého času pracoval v kotelně, která se
„myšími kožíšky“ hemžila; většina posluchačů ale považovala za krysy
komunisty) a Zubatá mocipány provokovala, protože negativismus se
tehdy prostě nenosil. Čech tehdy kapele vytrhl doslova trn z paty,
většina skladeb se nejdřív hrála na koncertech se svahilskými „netexty“
– jak vzpomíná M. Kocáb: „Nebylo to v tom, že jsme chtěli zpívat
svahilštinou. Prostě jsme nestačili udělat texty. Nestihli jsme to.
Psát jsme je neuměli a dlouho jsme hledali někoho, kdo by nám ty
písničky otextoval. Nakonec se trefil František Ringo Čech. To byly
dobrý texty, takový připitomělý, ale vždycky nesly nějaký poselství,
těžko pochopitelný pro nás, ale hlavně pro komouše. Což se jim
samozřejmě nelíbilo.“
Ale i svahilština se na album
dostala, hned ve třech skladbách. Přetextovat „Straku v hrsti“ by asi
bylo zločinem, tak roztomilé tlachání nelze slovy nahradit. Naproti
tomu "Bangabasava" a "Tango Ropotámo" nějak extra interesantní „neslova“
neobsahují.
Asi nejzávažnější jsou texty k "S.O.S." a "Proč jen
já" – první napsal Michael Kocáb, druhý Josef Novotný. Kritika honby
za penězi, ve které to tak trochu odskákal i bývalý basák Ondřej
Soukup, který Pražský výběr v roce 1981 opustil a šel vydělávat do
skupiny Karla Gotta, se Kocábovi podařila nad očekávání. Stejně tak
Novotnému zprostředkování pocitů nepochopeného člověka, který nechce
uhnout ze své cesty a „měnit styl“.
Zbývající dvě položky se
tak trochu vymykají. Čokova "Na Václavském Václaváku" je slovními
hříčkami vyšperkované láteření nad složitostí Prahy z pohledu
ztraceného dítěte, Kocábovo "Nádraží" pak asi nejméně interesantním
textem, v podstatě o ničem.
Hudební stránka alba osciluje mezi
několika styly, jejichž fúze se na začátku osmdesátých let 20. století
nazývala nová vlna. Ta měla nejen typicky hudební atributy, ale také
určitá pravidla v oblékání (masky, paruky, podivné kostýmy) a
vystupování (teatrální gesta, divoké taneční kreace) a Pražský výběr
se všemi „pravidly“ řídil. Přidal k nim nadprůměrné instrumentální a
skladatelské schopnosti všech zúčastněných a v osobě Michaela Kocába
našel extravagantního frontmana, který svými bizarními vokálními
polohami posunul kapelu do extrému. Hned v úvodním „Hraběti X“,
temnější čistě rockové kompozici, s hlasem míří do takových poloh, že
jde spíše o teatrální performanci než typický vokální projev.
Následující Čokův „Václavák“ (původně z repertoáru jeho bývalé skupiny
Zikkurat) je silně načichlý punkem a Vilémův čokující (jak kdysi někdo
parafrázoval jeho šokující hlas) projev posunuje Pražský výběr do
trochu jiných sfér. Titulní – netitulní „Straka v hrsti“ střídá až
najazzlé motivy s takřka popovými klávesami. Úvod „Pražáků“ v podobě
kytarových riffečků a basového dunění je nezapomenutelný, stejně jako
následující nespoutaný živelný rock s kytarovými ekvilibristikami.
Zajímavostí pak budiž skutečnost, že skladbu v roce 1984 proslavil F.
R. Čech, který v často vysílaném televizním klipu běhal jako vesnický
trumbera s kozou po Praze a hledal Celetnou, Týnskou, Příkopy,
Plzeňskou i Francouzskou. Zatímco „áčko“ neobsahuje slabší skladbu,
„béčko“ tak silné není. Vedle geniální potemnělé "Proč jen já" obstojí
"S.O.S." s autentickým hlasem Ondřeje Soukupa a punkovým drivem potěší
nespoutaná "Zubatá". Naproti tomu "Bangabasava" a "Tango Ropotámo" -
snad i kvůli svahilštině - nikterak interesantní nejsou, závěrečné
jednoduchoučké "Nádraží" pak vyznívá jako skladba z jiného světa a na
albu působí vyloženě nepatřičně.
* Pražský výběr byla také
obchodní značka socialistického lahvového vína |
>>>
E n g l i s h >>>