|
>>>
LADISLAV OLIVA | 2011-12-09 >>>
 VYPSANÁ
FIXA "Detaily"
LP (2011 San Piego Records)
Zdařilý vinylový reparát
Když před dvěma lety začala
firma Monitor-EMI po šestnácti letech znovu vydávat vinyly, vypadalo
to na návrat nejlepšího média na mainstreamovou scénu. Během čtyř
měsíců vyšly čtyři vinylové tituly, jmenovitě Kabát, Mňága & Žďorp,
Tři sestry a Neruda, a tím to zhaslo. Přestože od té doby vyšlo pár
počinů, jimž by vinyl slušel, nedošlo na něj. Štafetu převzaly firmy
Universal a Sony Music, jež se skrze Pavla Bobka, Tomáše Kluse či
J.A.R. také o cosi pokouší, o vinylu opatrně mluví i třeba Sunshine
nebo Tata Bojs, ba dokonce se na něm objevila dříve nevydaná stará
nahrávka Olympiku. Jinak ale tomuto znovuobjevování klasického nosiče
ze strany oficiální scény chybí větší systematičnost, respektive jde o
jakési testovací pokusy na bázi "zkusíme to, uvidíme".
Zatím
jediná mainstreamová kapela, jež svůj novodobě prvotní vinylový pokus
již stačila zopakovat, je Vypsaná Fixa. Dva roky stará gramodeska
VYPSANÁ FIXA "Klenot"
však asi díky nezkušenosti trpěla jistým neduhem, kdy se nahrávku
nepodařilo optimálně rozdělit na dvě zhruba stejné poloviny, takže
obalem uvedené dělení na dvě strany neodpovídalo realitě. Pánové se
však z toho nejen poučili, proto nyní je vše v nejlepším pořádku, ale
současně si uvědomili, že není třeba se držet tradiční černé barvy,
ale naopak je možné použít i nějakou jinou, v tomto případě tmavě
modrou.
Tato pardubická formace bývá občas označována za
vcelku prachobyčejný gympl rock, který nějakou záhadou přežil sám
sebe. První tři oficiální alba byla poměrně úspěšná, ale současně
ničím výjimečná. Pak se ovšem cosi zázračně zlomilo a přišel až
nečekaně zdařilý "Fenomén", kde soubor překročil svůj stín a přišel s
neslýchaně pestrou a producentsky dotaženou kolekcí docela silných a
nápaditých písní. Umělecky pozvednuté renomé potvrdil rovněž
realizačně předražený "Klenot", kvůli jehož pořízení si pánové
zaletěli do Anglie. Toto dobrodružství se sice prodražilo a investice
do něj finančně nevrátila, ale alespoň lze použít tradiční klišé o
získané zkušenosti.
Zažitý dvouletý interval přinesl další
nahrávku a zároveň návrat k její tuzemské studiové výrobě. Není divu,
neboť minulá na ostrovech točená deska zněla sice dobře, leč nikterak
lépe oproti tomu, co lze bez problémů vyprodukovat i u nás. Teze o
dramaticky rozdílné kvalitě zvuku z českých a zahraničních studií jsou
pouhým mýtem, jemuž někteří Češi rádi věří. Ve skutečnosti záleží
nejenom na studiu, ale také zvukaři, producentovi i kapele samotné,
jak o tom svědčí i některé špičkové nahrávky několika našich kapel.
Jak se totiž ukázalo, zahraniční studio nutně nezaručuje diametrálně
lepší zvuk, a jediný větší rozdíl je pouze v tom, že stojí mnohem více
peněz.
Producent Dušan Neuwerth je navíc natolik uznávaným
mistrem svého oboru, že pod jeho taktovkou tvořené počiny nesou
natolik zřetelný a identifikovatelný rukopis, že lze dokonce
zaznamenat určité styčné rysy například s Tata Bojs. Leč kapela z
Hanspaulky se oproti té z fiktivního San Piega nachází přece jen o
třídu výše, čehož jsou aktuální desky jasným důkazem.
Soubor
kolem překvapivě slušně vyzpívaného Márdiho se spoléhá na zcela běžný
pop-rock, přitvrzený dosud čitelnými punkovými a grungovými kořeny,
současně však jemně uhlazený a učesaný do jakési stravitelnější
podoby, jejíž lehce vtíravá melodičnost není nijak zásadní přítěží.
Většina obsažených písní disponuje značnou lehkostí, zpěvností a
přímočarostí, jenže paralelně se z nich trochu vytratil cit pro větší
pestrost, takže album jako celek neopouští mantinely tradiční, leč
ničím výjimečné rockové písničkovosti. Příjemně plyne a dobře se
poslouchá, kormidlem českého bigbítu však příliš nepohne. Poslední tři
počiny této kapely sice představují citelné zlepšení oproti starší
minulosti, jejich vzájemné srovnání však nabízí nepatrně sestupnou
tendenci.
Mezi aktuálně docílené vrcholky lze počítat "Show
pana Loba", titulní "Detaily" či hitovku "Vše za 39", pozornost však
zasluhuje i zprvu slabikovaný, ale posléze tradičně gradovaný
"Nájemník", oddechově přívětivý popěvek "Bibi Balderis" či naopak
mírně ostřejší palby "Mentální dávidlo" a "Lujza a Telma". Uvnitř toho
všeho lze vystopovat nové myšlenkové perly jako třeba „hrdinové
nekecaj a jdou do tmy“, „zákon o zachování velikosti citu nefunguje“
nebo „ten jejich puding se vážně nedá žrát“, jež sice sami o
sobě vypadají fádně, ale v daném písňovém kontextu působí zásadním
dojmem. Kdo si texty přečte, snadno nalezne celou řádku dalších
podivných vyhuleností, které ne každému musí vonět, zde ovšem dobře
zapadají do celkového konceptu. Famózním završením je finální poklidný
popěvek "Dohasnul", udivující překvapivou informací „tak jo,
opustíme San Piego“.
Toho však pánové nemají zapotřebí.
Jejich svébytný svět se ještě úplně nevyčerpal, byť v něm již bylo i
lépe. Až opětovně dojde na „brutální všechno“, posluchači budou
„bestiálně šťastní“ z toho, že ona „krása nesmírná“ představuje takový
„fenomén“, zářící jako blyštivý „klenot“, pak nebude nutné řešit
„detaily“, že si občas některý rýpající pisálek může myslet i něco
trochu kritičtějšího.
 |
>>>
E n g l i s h >>>